Zápisky z rybářské výpravy členů MOL do Francie - první část.
M.S.: Život se s nikým nemazlí a v poslední době mám čím dál tím větší pocit, že se soustředil jen na mě. Každý něco chce, každý něco potřebuje, a tak mé osobní muškařské radosti končí kdesi pod hromadou hlíny a kytek. Jistě, běžný scénář našich každodenních dnů, jehož nudné klišé naštěstí pravidelně jednou ročně na pár dnů prořízne zvuk muškařských šňůr, tedy alespoň našeho malého muškařského tria. Vážení přátelé, ano, i tentokrát se rudá střelka rybářského kompasu navzdory magnetickému poli zeměkoule pro nás stočila jinam, než běžně ukazuje, a to na jihozápad středozemě.
P.A.: Tou zemí zaslíbenou se po loňském Švýcarsku (bohužel stále nepublikovaném) stala Francie. Přípravu na tuto naši pravidelnou muškařskou výpravu jsme však každý pojal zcela jinak. Kozel se připravoval již v předstihu několika měsíců, sestavil podle informací z internetu a knížek teoreticky dokonalý itinerář výpravy a dokoupil několik desítek v Čechách ještě neznámých kempovacích pomůcek. Muddler se pro změnu měsíce učil jedinou francouzskou větu: „Parlez vous francais?" Jak se později ukázalo, tato fráze se stala ve zdejších podmínkách sama o sobě nepoužitelnou. Já jsem začal balit své muškařské nářadí až poslední večer před odjezdem, což se někomu může zdát trochu riskantní, ale léta praxe, nedostatek času a důvěra, že vše podstatné má Kozel minimálně dvakrát, mě takhle naučily…
S Muddlerem jsme vyrazili z Prahy ještě hodně před svítáním, protože sraz s Kozlem byl domluven na břehu slavné řeky La Loue v městečku překřtěném na “Bujón“ již na desátou dopolední. Pravdou je, že mi jméno řeky nic neříkalo, ale Kozel tvrdil, že se jedná o jednu z nejslavnějších francouzských řek pro muškaření, a protože jako jediný z naší skupiny ovládal trochu lámaně francouzštinu, tak se o určitých faktech v průběhu výpravy nediskutovalo.
M.S.: Byť ranní, či spíše noční vstávání pro nás není zrovna oblíbenou disciplínou, nalodění na palubu Ádova nového kolového korábu německé výroby proběhlo bez problémů. Kufr auta byl po střechu zaplněn nezbytnou bagáží a opět nechyběl v termosce náš oblíbený zelený čaj, tentokráte řádně vylouhovaný a scezený. Připouštím, že ani ten legendární před loňskou cestou do „Švajcu“ nebyl zas až tak moc silný, jak se zprvu zdálo. Sice jsme po něm dva dny nerozevřeli čelisti, ale chuť tradičního čínského čaje nás alespoň udržovala za volantem v bdělém stavu stejně tak, jako tomu bylo i letos. A tak za svitu palubní desky auta připomínající spíše kokpit proudové stíhačky nás vedla cesta v dál...
P.A.: Praha – Rozvadov – Norimberk – Karlsruhe - Basel/Mulhouse - Besancon, to je trasa cesty, která probíhala celkem bez problémů, tedy snad až na hledání cílového městečka Chenecey-Buillon, jenž se ukázalo díky kvalitě navigačního dží-pí-es systému „Mud-Mud“ (pozn. redakce: Muddler držící nepřehlednou automapu Evropy a vytištěný cestovní plán ve francouzštině) první francouzskou výzvou, posléze úspěšně překonanou. Po zhruba osmi a půl hodinách jsme konečně dorazili na místo shledání s Kozlem.
M.S.: Malebné městečko s typicky kamennými domky nás přivítalo s otevřenou náručí. Nápisy na rozcestnících a obchůdcích dávaly spíše jen tušit, co se za tím vším skrývá, a krásné neznělé „err“ se nám pomalu dostávalo do krve. Dokonalá francouzská romance. No tak dobrá, to co nás vítalo s otevřenou náručí, nebylo ani tak městečko, jako spíše Kozel s jeho perfektním servisem v podobě výtečného švýcarského sýra. Připouštím i fakt, že krom toho „err“ se nám do krve dostalo i pár kapek něčeho ostřejšího, ale to, jak jistě uznáte, ke shledání po dlouhé době nepochybně patří. Stojíce na břehu řeky v blízkosti kamenného mostu a stylové francouzské restaurace se znakem pstruha se pomalu začala odvíjet naše pouť za trofejními pstruhy a lipany.
P.A.: Trofejní ryby řeky Loue však byly na nějaký čas našeho loveckého pudu uchráněny, protože stav řeky po intenzivních deštích muškaření vůbec nepřál. Udělali jsme tedy rychlé rozhodnutí k dalšímu přesunu směrem na jih do departementu Lozere, který měl být podle Kozlem postahovaných prospektů dalším muškařským rájem. Lozere je hornatý departement s mnoha řekami, říčkami a potoky. Naším hlavním cílem se stala řeka Tarn, která v Lozere po miliony let vytvářela divoké údolí plné soutěsek a zajímavých skalních útvarů. Určitým varováním před rybolovem byla cena povolenky, která nás přišla na pouhých 30 EUR za týden. Varování jsme nedbali, protože při prodeji povolenky vyšlo najevo, že onoho dne slaví Kozel narozeniny, takže jsme se již nemohli dočkat příjezdu a ubytování v kempu ve vesničce Castelbouc. Po nutné prezentaci nových kempovacích pomůcek s praktickou ukázkou došlo na první láhev francouzského vína a bohužel i na flašku Jacka Danielse, kterou s sebou přivezl oslavenec. Vzpomínky na další den dopoledne by měl sepsat Muddler, protože ten jediný pije střídmě a s rozumem (pozn. redakce: jako dobytek - ví, kdy má dost).
M.S.: Zatím co si ti dva po předešlé oslavné noci vyspávali, šel jsem nenápadně, převlečen za japonského turistu s fotoaparátem na krku, obhlédnout terén. Kemp sevřený z obou stran strmými svahy skalnatých kopců, na jejichž úpatí protékala řeka Tarn, byl umístěn až u samotného toku, což je pochopitelně pro nás rybáře vždycky plus. Jen tak nalehko jsem došel až ke skalnímu ostrohu padajícímu do vodní hladiny, kde si hejno líných tloušťů dopřávalo dopoledního slunce. S trochu smíšenými pocity z letargických ryb jsem se vrátil na základnu, vzal jen vestu, prut, naviják a vrátil se zpět. Co dělat, když mí dva společníci neví o světě a pořádná rybařina je v nedohlednu. Nezbývalo, než se bavit tlouštíky a občas i nějakou tou „veverkou“. Sluníčko pálilo a já si říkal, že už spánku bylo dost. Sbalil jsem si svých pár švestek a nenápadně se protáhl kolem karavanů německých turistických osadníků zpátky do tábora. Ve stanech se občas něco zavrtělo a já byl rád, že ti dva alespoň žijí. Ponaučen z loňské výpravy jsem tedy vytáhl ze svých zásob několik pilulek proti bolesti hlavy a po malé vizitě dopřál pacientům ještě trochu klidu na lůžku.
P.A.: V podvečer jsme již všichni stáli na břehu Tarnu připraveni jako české komando dobýt hrdou francouzskou řeku. Prvního dne výpravy jsme si však příliš úspěchů nepřipsali. Nejhůře jsem dopadl zřejmě já, když jsem se po třech hodinách honosil pouhými několika tlouštíky. Kozel i Muddler měli kromě jelců i několik menších pstruhů, ale celkově nic moc, a tak bylo večer u vína hodně o čem diskutovat. V oblasti tarnských soutěsek jsme zůstali tři dny a střídavě lovili na Tarnu, Lotu a Jonte. Jak jsme se dozvěděli od místního rybáře a později i z jednoho rybářského časopisu, Tarn je v dnešní době spíše řekou na bílou rybu a hlavně parmy, což trochu vysvětluje, proč zde naše pstruhové mušky příliš nefungovaly. Na krátkém úseku Jonte jsme dokonce skončili s nulou a navíc se nám řeka i s rybami ztratila před očima ve skalách. O něco lepší to bylo na Lotu na úseku No kill, kde se nám (především Muddlerovi) podařilo dostat pár potočáků v rozmezí patnácti až třiceti centimetrů. Naše statistiky se příliš nelepšily, a proto padlo rozhodnutí přejet na sever kantonu na řeku Truyere.