Kdo se alespoň trochu zajímá o jezerní muškařinu, ten se zcela jistě s názvem Rutland Water setkal. Jestliže si nemůžete vzpomenout, prolistujte si starší čísla časopisu Rybářství a zaměřte se na reportáže RNDr. Křivance z jeho cest s muškařskou reprezentací do Anglie. Jméno Rutland Water se velice často skloňuje i v knížce Lov pstruhů na umělé mušky od dvojice autorů Church a Gathercole.

Rutland Water je s rozlohou více než 3000 akrů největší anglická přehrada s možností komerčního rybolovu na umělou mušku. Na mapě ji najdeme ve střední Anglii asi 160 km severně od Londýna mezi městy Leicester a Peterborough. Na přehradě hospodaří vodárenská společnost Anglian Water, která kromě své hlavní podnikatelské činnosti provozuje také „rekreační“ služby, mezi které patří i nabídka komerčního rybolovu.

Sezóna letos na Rutland Water začala 28. března a tento den byl toužebně očekáván většinou rybářů z okolí Rutlandu. Moje první návštěva se uskutečnila 1. dubna. Počasí tento víkend bylo typicky anglické, tudíž zcela nepředvídatelné. Rozhodl jsem se zakoupit pouze půldenní povolenku pro chytání ze břehu (11 liber). Hlavním důvodem byly moje namožené svaly z minulého víkendu, kdy jsem společně s několika dalšími muškaři piloval techniku házení hodu s dvojitým tahem. Nahazovat celý den by v mém stavu znamenalo vzít si zdravotní dovolenou, kterou by šéf zřejmě neakceptoval.

K Rutlandu jsem jel s přesvědčením, že Angličané sice umí dobře házet, ale že Češi zase umějí dobře chytat ryby. Toto jsem si opakoval stále dokola, asi proto, abych zahnal myšlenky na moji výbavu na jezera. Devítistopý Fenwick AFTMA 5, tři šňůry (plovoucí, intermediální a potápivá), několik narychlo uvázaných mušek a prázdná lednice – to rozhodně nebylo zrovna to, co doporučovala většina specializovaných muškařských publikací.

Povolenku jsem zakoupil v rybářské chatě, kde jsem si také přečetl doporučení pro tento den: Chytání ze břehu: šňůry plovoucí a intermediální Mušky: černozelené lury, zlatohlavé nymfy vážek, minkies a boobies, černý pakomár, patentka, bažantí ocásek a zaječí ouško. Ostatní uvedené mušky jsem neznal, ale to mi bylo fuk, protože bych je v krabičce stejně neměl.

S výběrem místa jsem si starosti nedělal, šel jsem najisto tam, kde muškařili místní. Začal jsem chytat nedaleko Normantonského kostela (viz obrázek). Toto místo se mi líbilo, protože v okolí kostela byl poměrně členitý břeh a navíc i molo, kde přistávaly výletní lodě, tudíž se zde dala předpokládat hlubší voda.

Navzdory doporučení jsem začal chytat s potápivou šňůrou a černými lurami. Moje pětková šňůra bojovala s ostrým větrem celkem statečně, ale co se týče délky hodu, tak mě někteří místní o dost předčili. Každopádně jsme všichni byli po hodině a půl bez ryby a já i bez několika mušek, protože potápivá šňůra klesala příliš rychle ke dnu. Alespoň jsem připravil trochu vzrušení přihlížejícím turistům, kteří za každým zaseknutým kamenem viděli desetilibrového duháka. Vyměnil jsem tedy potápivou šňůru za intermediální a zůstal jsem další půlhodinu bez záběru. To už jsem došel téměř až k molu. Pomodlil jsem se k prázdné lednici a znovu navázal čenozelenou luru, se kterou jsem před dvěma hodinami začínal.

Štěstí se na mě přece jen usmálo a během několika minut jsem měl první (a jak se později ukázalo i poslední) záběr. Dva výskoky nad hladinu prozradily soupeře. Duhák lehce nad pětatřicet, to byl můj první odhad. Po několika minutách bylo po boji. Odhad nebyl špatný - jednalo se o nedávno vysazeného duháka, délka 37cm. O chyť a pusť jsem nepřemýšlel, stejně jako většina Angličanů chytajících na komerčních revírech, kde se duhák vysazuje.

Další hodinka se nesla v duchu prvních devadesáti minut a tak jsem se rozhodl rybařiny pro dnešek zanechat. Odcházel jsem od vody s rozporuplným pocitem. Na jedné straně jsem byl šťastný, že nejdu od vody bez ryby, na druhé straně jsem si uvědomoval, že na jezerech jsem stále pouze muškařským učedníkem.