Rozhovor s trenérem vítězného družstva na MS v muškaření 2006.
MOL: Jirko, jak ti chutnalo portugalské víno?
JK: Převážně to z červených hroznů. Skvělý!
MOL: Ambice českého mužstva před MS příliš vysoké nebyly, proč?
JK: Předpokládali jsme, že při závodech budou dominovat domácí družstva – Portugalci a Španělé, protože se očekávalo, že většina ryb se bude chytat na suchou mouchu. Především Španělé mají tuto techniku zvládnutou a při závodech, kde se chytá na sucho, se vždy umisťují na předních místech. Voda měla sedět i Francouzům, proto jsme moc s medailovým umístěním nepočítali.
MOL: Podíváme-li se na výsledky družstev, tak na prvních pěti místech najdeme čtyři „jižanské“ státy (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itále). Co bylo klíčem k tomu, že jsme tato družstva „přechytali“?
JK: Myslím, že hlavním důvodem byla dlouhodobá zkušenost našich závodníků. Většina z nich již odchytala několik závodů na řekách podobného charakteru, takže už jsme věděli, do čeho zhruba jdeme. Každou vodu jsme zkonzultovali, prošli způsoby chytání. Také nám vyhovovalo chytání na menších tocích s křištálovou vodou, kde je převážně potočák (duhák se v portugalských vodách vyskytuje minimálně). Naší jedinou nevýhodou bylo, že naši závodníci nemohou lov potočáka v podobných vodách doma natrénovat.
MOL: Jaký byl vlastně recept pro chytání na těchto čistých vodách?
JK: V Portugalsku se chytalo na třech řekách. Nejmenší byla Cejra, trochu větší byla Alva a největší řekou bylo Mondego. Cejra byla velice čistá řeka a bylo jasné, že ryb zde bude velice málo a ryby budou pouze v určitých místech. Zde byla taktika stanovena jasně, proti vodě prochytávat s delším návazcem na suchou mouchu, popřípadě sáhnout po nějaké zlatohlavé nymfě a prohledávat kousek po kousku tak, aby ryba nebyla plašena.
Na Alvě jsme trénovali pod závodním úsekem. Zde byla častá nadsplaví a občas i větší ryby. Takže i tady to bylo hledání ryb proti vodě na suchou mouchu nebo zlatohlavou nymfu. V nadsplaví se dalo chytat i po vodě a to podobně jako na jezeru - tahat mušky pomalu od břehu k sobě.
Co se týká Mondega, tam jsme nemohli moc vymýšlet, protože zde nebyl takový tréninkový úsek, který by odpovídal závodnímu. Na tréninkových úsecích byly pouze bílé ryby, takže naší taktikou bylo hledat ryby všemi technikami. Pokud někdo viděl pstruha sebrat, pak to chtělo suchou mušku, pokud bude vhodné místo pro streamerování, tak nasadit streamera, případně prochytat vodu mokrou mouchou, protože ta společně se streamerem prochytá nejvíce vody.
MOL: Pomohly vám i zkušenosti našich závodníků z MS juniorů, které se letos konalo také v Portugalsku?
JK: Ano, měli jsme informace. Já jsem si volal s Milanem Janusem a kluci zase zjišťovali informace od Milana Čubíka, takže informací bylo opravdu dost, což nám také pomohlo. Řekli nám, že tam chytali na koníky, zlatohlavé nymfy i se suchou mouchou na chrostíčky, takže po této stránce jsme byli dobře připraveni.
MOL: Milan Janus ve svém článku o MS juniorů zmínil, že se při závodech osvědčilo používání průhledných plovoucích šnůr. Používali jste tyto šňůry také?
JK: Nepoužili. Na řekách jsme používali klasické muškařské šňůry, akorát jsme měli velice dlouhé návazce, aby ryba nebyla plašena. Návazce byly dlouhé 4 - 6 metrů a kluci se snažili používat fluocarbony, čímž snižovali viditelnost. Také nám přálo počasí, protože se trochu zatáhlo a ryby nebyly tak opatrné, jako kdyby bylo jasné počasí.
Na jezerech jsme využili maximálně průhledné intermediální šňůry (fast clear). Ty jsme používali v asi 80 procentech. Hned po prvním závodě jsme věděli, že na prvním jezeře jsou větší ryby a na druhém menší. Ovšem na obou jezerech reagovaly ryby nastejno, a to na nástrahu, kterou byl stříbrný Sparkler. Při tréninku jsme byli na jezeře několikrát a skutečně metoda průsvitné „fastclearky“ v hloubce jeden až jeden a půl metru byla nejlepší.
MOL: Byla pro celkové výsledky závodů důležitější jezera nebo řeky?
JK: Řekl bych, že rozhodující byly řeky a to především největší řeka Mondego, kde šlo často o jednu, dvě ryby. Tam se chytalo málo ryb a hodně závodníků tam chytlo nulu včetně našich dvou – Tomáše a Ivana. Druhá rozhodující byla nejmenší říčka Cejra, kde se chytalo také minimálně ryb, maximálně snad tři ryby.
MOL: Byl nějaký velký rozdíl mezi způsobem chytání našich závodníků a třeba Francouzů nebo Španělů?
JK: My jsme naštěstí měli dobré infomace, protože Martin Grün dělal mezinárodního rozdhodčího a sledoval Portugalce, jak se s vodou vyrovnávají. Dostali jsme informace, že chytají především na sucho proti vodě, případně tam dají nějakou nymfu, ale chytají pouze na jednu mušku. Také Španělé chytali především na suchou mouchu. Francouzi jsou univerzální rybáři, ti to mají v krvi tak jako my.
MOL: Můžeš přiblížit úspěšné mušky, které fungovaly v portugalských vodách?
JK: Ze suchých mušek se osvědčil koník, protože lučních koníků bylo kolem vody poměrně dost. Potom se chytalo na chrostíky. Chrostíky jsme měli navázané buď ze CDC peří, nebo ze španělských kohoutů leon. Co se týče nymf, tak například Pavel Macháň odchytal část na mikronymfy na zatíženém háčku a na goldkopfy typu mokrá březnovka. Na jezeru se osvědčil klasický Sparkler a napodobeniny rybiček.
MOL: Co podle tvého názoru rozhodlo o skvělém umístění Tondy Peška a Martina Drože?
JK: Domnívám se, že při takovýchto soutěžích se na výkonu jednotlivce podílí celé mužstvo. Protože pokud team nedá základní informace dohromady, tak by jednotlivci nemuseli zachytat tak, jak zachytali. Napomohla samozřejmě i šťastná ruka při losování, kdy je důležité, že závodník nedostane žádné z těch nejhorších nebo hodně špatných míst. Tonda Pešek dnes samozřejmě patří mezi naše nejlepší závodníky, protože je hodně „vychytanej“ a je to rybář, který má cit pro ryby a pro vodu. Navíc jeho technika je velice dobrá a vyvážená, což se jednoznačně projevilo při tomto těžkém chytání.
Martin Drož je v podstatě podobný typ závodníka, kterému to u vody velice dobře myslí a má zrovna tak dobře vypracovanou techniku chytání. Ale i ostatní kluci chytají velice dobře. Například o Tomáši Starýchfojtů snad není třeba vůbec pochybovat. Pavel Macháň je dříč, což znovu dokázal a umí si s těžkou vodou poradit a umí vymyslet spoustu taktiky. A Ivan Vančura je teprve nováček, který sbírá zkušenosti. Věřím, že se stane také velice dobrým závodníkem. Nedá se tedy říct, že by byl markantní rozdíl mezi závodniky. Každý závodník je trochu jiný a záleží samozřejmě také na štěstí.
MOL: Muškařské veřejnosti určitě neunikly dřívější spory Tondy Peška s vedením reprezentace. Je tohle již minulostí?
JK: Doufám, že tato situace se již přehoupla... Samozřejmě, když je takovýhle vrcholný závod, veškeré spory musí jít stranou, protože tam mají všichni zájem reprezentovat a dosáhnout co nejlepších výsledků. Doufám, že si Tonda uvědomil, že zájmem vedení není poškozovat závodníky, ale závodníkům pomáhat, a předpokládám, že to takhle bude fungovat i nadále.
MOL: Dalo by se ještě něco ve výkonu českého družstva v Portugalsku zlepšit?
JK: Dalo by se říct, že pokud se stanete mistry světa, tak už není moc co zlepšovat, ale zlepšovat se můžeme pořád. Určitě je třeba ještě více natrénovat vody, kde se chytá jenom přírodní potočák, protože takových vod je u nás velice málo.
MOL: Jaké novinky nebo nové poznatky si z Portugalska odvážíš?
JK: Já jsem moc ostatních rybářů neviděl, protože jsem se věnoval především našim klukům. Co mě překvapilo, bylo chytání Španělů na jezerech. Jejich technika šla hodně nahoru. Jinak mě nic zásadního v Portugalsku nepřekvapilo.
MOL: Děkujeme za rozhovor!
Pozn. redakce: připravujeme i rozhovor s Tondou Peškem, členem vítězného družstva i individuálním mistrem světa pro rok 2006.