MOL: Kdo je vůbec Dan Svrček a jakým způsobem jsi se dopracoval až k bronzové medaili na MS?

DS: K muškaření jsem se dostal asi ve třinácti letech. Moje první muškařské zážitky patří k řece Moravě (Morava 23) v podhůří Jeseníků. Protože v naší rodině je zvykem být od malička výkonnostním sportovcem, tak mi samozřejmě brzy nestačilo chytat ryby pouze jako rybář a tudíž jsem se začínal zajímat o závody a závodění. Někdy v roce 1994 mě mezi sebe vzala parta kluků z Jilemnice a začali jsme společně závodit. Hned při prvních divizních a krajských závodech mi přálo štěstí a společně s Pavlem Macháňěm jsme postoupili do širšího výběru reprezentantů. Pavel se tenkrát z tohoto výběru dostal až na MS v Českém Krumlově, mě se postoupit nepodařilo.

S klukama z Jilemnice jsme postoupili do druhé ligy, kde jsme se asi čtyři roky drželi. Většinu družstva závodění postupně přestávalo bavit a to se odrazilo na výkonech. Mužstvo se rozpadlo a z druhé ligy Jilemnice spadla. Poté mi dal Honza Pecina nabídku k přestupu do pražského RSK, kde jsem začal chytat první ligu. V té době jsem již měl také za sebou i první mistrovství Evropy na Slovensku, kam jsem postoupil z nominace v roce 1998. Když se chytala nominace o MS 2000 v Anglii, moc mě mrzelo, že pro mě byla neúspěšná, protože chytání na britských revírech je myslím to, co mi sedí. Bohužel za šesté místo v nominaci mě účast v Anglii těsně minula.

Místo náhradníka znamenalo účast na ME v Kostelci nad Orlicí v roce 2000 (ponz. redakce: 3. místo v družstvech). Další rok jsem v reprezentaci pauzíroval. V následujícím roce 2002 jsem vyhrál širší výběr, což mi zajistilo nominaci na další ME do Skotska, které však pro naše barvy moc úspěšné nebylo. Pro MS na Slovensku jsem byl původně náhradníkem, ale poté co došlo k vyřazení Tondy Peška z reprezentace, jsem se dodatečně na MS nominoval.

Pravidelně také s kamarády jezdíme na závody Grand Slamu. Dokonce se nám podařilo tuto soutěž v roce 2001 společně s Karlem Vackem a Vítkem Misarem vyhrát. Tenkrát to byl celkem excelentní výkon, když se nám podařilo belgický závod suverénně vyhrát, ve Francii šesté místo a v Anglii získat druhé místo. Toto vítězství je zatím jediné první místo českého týmu v historii soutěže.

MOL: Zmínil si, že ti sedí muškaření v Anglii. Jaké chytání ti obecně vyhovuje a jaké ne?

DS: V současné době se vracím opět spíše k říčnímu muškaření, protože jezerní muškaření je v Čechách, vzhledem k místním podmínkám, dosti omezený sport. Přesto mi nejvíce sedí muškařina na jezerech, za kterou nejraději jezdím do ciziny. Má trošku spojitost i se společenskou stránkou, kterou Česká reprezentace dost přehlíží a to je chyba. V cizině se závody berou trochu jinak. Malinko to vysvětlím, totiž kromě toho, že cizinci jedou na závody podat co nejlepší výkony, tak si také jedou i čas strávený na rybách pořádně užít, popovídat si s ostatními rybáři a reprezentovat svoji zemi i na společenské úrovni, což u nás chybí. Proto toho naši rybáři celkově o závodní rybařině tak málo vědí a možná proto se také o závodní muškařině ani moc nepíše. Důvodem však není, že bychom jako Češi nedělali dobré výsledky, to vůbec ne. Bohužel je to hlavně tím, že nedáme naší, ale hlavně světové rybářské veřejnosti příležitost se s námi seznámit.

Takže abych odpověděl na tvoji otázku, více mi sedí rybaření mezi rybářema ve společnosti. To znamená mezi lidmi, se kterými si můžu povídat a od kterých mohu získat nejen nové zkušenosti rybářské, ale i společenské. Dozvím se něco o tom, jak žijí a co je zajímá kromě rybaření. To u nás doma není. U nás se sejdeme a buď se ožereme a nebo honem závodíme. Často závidí jeden druhému a rybařina je především o výkonech a už ne o celkové reprezentaci.

Samozřejmě mám velmi rád chytání na řekách, protože tam jsem se muškařit naučil a jak je doufám vidět, tak ani řeka není pro mě tak zakletá, když se mi povedlo na Slovensku udělat výsledek zrovna při říčním chytání. Je to prostě o tom, že když to člověku sedne, tak to jde a není až tak důležité, jestli je flek dobrý nebo špatný. Když to nesedí, můžeš mít zlatý flek a stejně nezachytáš.

Miluji chytání bílé ryby. Na tlouštích si určitým způsobem zvyšuji rybářskou potenci, to znamená, že se učím chytat ryby na nové nástrahy a snažím se přijít na něco lepšího. Nejvíce si nové způsoby a nástrahy testuji na tlouštích. Tlouště považuji za takovou královskou rybu pro muškaření, protože lipan je „blbec“ a pstruh je žravá ryba, která prostě útočí. Tloušť je chytrý, přebírá a málokdy je tak žravý, že sežere úplně všechno.

MOL: Co se ti vybaví, když se tě zeptám na MS na Slovensku?

DS: V první řadě to, že celý tým zachytal podle mého názoru možná nejlépe v celé historii českého závodního muškaření. O tom svědčí i naše umístění, kdy všichni jsou do třiadvacátého místa. Běžně při takovémto výkonu je to jednoznačně celkové první místo. Málokdy se povede tak excelentní týmový výkon. Bohužel víme, jak to bylo. Myslím, že jsme si všichni dobře zachytali, ryb se chytilo hodně, i když ne vždycky to byly ryby veliké. Chytání na Slovensku rozhodně nebylo lehké a měli jsme všichni velké obavy z Oravy, kde se v tréninku chytalo celkově ryb málo a voda byla opravdu těžká. Nakonec jsme ale i tam zachytali trochu díky bílé rybě, která některým z nás udělala hodně bodů. V porovnání s některými ostatními rybářskými závody, které jsem s reprezentací navštívil, bylo špičkově připravené zázemí pro soutěžení. Bydlení na velice vysoké úrovni, stravování takové, že nám po dlouhé době nikomu nebylo špatně (což často bývá standard) a myslím si, že i snaha zabezpečit závody po organizační stránce byla velká a nebýt slovenské nátury, tak tam nebyla jediná chyba, co se týče organizace a zabezpečení závodů.

Co se mi vybaví hlavně, tak jsou to ryby, které mi upadly a které jsem mohl chytit, takže umístění mohlo být ještě lepší. Ale také mi mohly spadnout ty ryby, které jsem chytil, takže to mohlo být i horší. Bylo to o jedné rybě, která mi chyběla ke stříbru, ale také o jedné rybě, která mě dělila od čtvrtého místa.

MOL: Jak si ceníš medaile, které jsi na Slovensku získal?

DS: Každý, kdo dělá rybaření závodně, asi ví, že toto byl pro mě jistě životní výsledek, který se nemusí už nikdy opakovat. Málokdo z českých muškařů, kromě Tomáše Starýchfojtů, má více medailí z individuálních závodů na MS a málo je i těch, kteří si z jednoho mistrovství odvezli medaile dvě. To se povedlo v poslední době pouze Honzovi Pecinovi, Tomáši Starýchfojtů a Šéďovi.

MOL: Co bylo klíčem k úspěchu?

DS: Když se na to dívám zpětně, tak musím říci, že to byla dlouhodobá, téměř půlroční příprava. Dobrý výsledek je určitě důsledkem obrovské snahy uspět a poctivé přípravy. Přínos pro tým měl i trenér, jehož snaha uspět byla zjevná a určitě každému z nás významně pomohl. Chybou realizačního týmu bylo, že jsme trénovali lov na jigy až do posledního dne a pak se zjistilo, že se na ně chytat nesmí. Bylo jenom štěstí, že jsme Češi a že jsme si dokázali s touto situací poradit. I když ta moucha nebyla pro nás klíčová, nepříjemná byla v první chvíli ztráta jistoty, protože jsme na ni v tréninku nachytali…

Takže klíčem k úspěchu byla jednoznačně příprava, snaha celého mančaftu vyhrát. Tah na bránu od všech kluků, nenapadá mě jediný z nás, kdo by přípravě a soutěžení nedal všechno a ani v závodě u vody se nedá o nikom říct, že by ten každý výsledek nebyl stoprocentní, který se na daném místě udělat mohl. Ať již to bylo šestnácté umístění nebo první umístění v sektoru, vždy to bylo to nejlepší, co se dalo v dané chvíli na chytaném místě udělat. Jsem přesvědčen, že náš závodník udělal vždy vše, co udělat mohl. Takhle to nefunguje vždycky, často bývají zákulisní boje, šarvátky a politika a výsledek je potom špatný. Tentokrát tým fungoval jako stroj a to bylo dobré.

MOL: Kdy jsi začal tušit, že by ses mohl umístit na bedně?

DS: Netušil. V závodní rybařině je to hrozně složité. Můžeš udělat čtyři jedničky jako Polák Szymala a v posledním závodě to celé „zprasit“, což se taky Szymalovi povedlo. Já cítil, že jsem na tom dobře, což mi dalo pohodu do závodu. Poslední dva závody jsem chytal absolutně bez stresu. Jsem povahou trochu nervák a dost často si tím v závodě ublížím. Tentokrát jsem chytal úplně v pohodě a tím, že i vylosování bylo celkem dobré (nehrozil žádný propadák), tak jsem chytal s klidem. Ani jsem nepřemýšlel, jestli to bude medaile nebo ne. Pocit, že se družstvu daří, mi dodával klid. Sledovat výsledky v průběhu závodu nemělo cenu, pak to spíše svazuje a znervózňuje, navíc se do výsledků promítaly nuly (pozn. redakce: každé kolo jedna skupina nezávodila a všichni automaticky dostali body za poslední umístění), takže individuální výsledky byly strašně nepřehledné.

Vlastně až na tiskové konferenci, když na mě šla otázka, jak jsem se cítil, když mi v posledním závodě šlo ještě o zlato, mi to zpětně došlo. Já však celý poslední závod chytal s tím, že když to vyjde, tak můžu mít bronz a na zlato jsem vůbec nemyslel. A kdybych býval možná udělal jedničku, tak jsem mohl mít i zlato. Taková je ale rybařina. Mě těší, že to vyšlo mě i celému družstvu. Ale hlavně družstvu.

MOL: Nemrzí tě nakonec, že sis nakonec ze Slovenska zlato neodvezl?

DS: Mrzelo by mě, kdybych byl čtvrtý, protože to je vždycky to nejhorší. Já si stejně myslím, že zlato bych mít nemohl. Byla zjevná snaha, abychom to zlato neudělali, jak individuelně, tak v družstvech. A ani poslední úsek nebyl asi takový, abych na něm mohl vyhrát, i když se tam o nějakou rybu více chytit dalo. Možná jsem udělal v jednom chybu. Podcenil jsem streamer, který tam možná ještě mohl jednu nebo dvě ryby přinést. Chybou byla moje důvěřivost rozhodčímu, který mi řekl, že se na úseku nechytil žádný duhák. To mě utvrdilo v tom, že si prut na streamer připravovat nebudu. Hlavní důvod byl ale ten, že mi rozhodčí těsně před závodem řekl, že mi nebude nosit pruty. Měl jsem strach, protože kolem vody běhalo deset romských dětí a já měl mít prut padesát metrů od sebe. Stejně necítím, že jsem o zlato přišel, to je taková teorie. Jsem moc spokojený, mám bronzovou medaili a po delší době se zase podařil výsledek, který můžeme každému ukázat. A my víme, že jsme byli nejlepší.

MOL: Jak by jsi charakterizoval řeky, na kterých se na Slovensku chytalo?

DS: Řekl bych, že vyjma Oravy byly řeky dost podobné, i když Bělá je specifická horská bystřinná řeka. Všude fungovaly víceméně stejné mušky a obdobný způsob chytání. I velikost ryb byla dost podobná, protože se jednalo především o násadu ryb zřejmě z jedné sádky. Ryby měli všude podobnou velikost a téměř stejný způsob přijímání potravy. Jak se ukázalo, tak na ryby nemělo vliv, jestli se chytal závod první, druhý nebo pátý. V podstatě se počty ulovených ryb neměnily, chytalo se zhruba stejně, dokonce v některých závodech se počty úlovků stupňovaly.

Co se týče odlišnosti od např. chytání u nás doma, na Slovensku se ryby chovaly trochu jinak. Nebyl problém úsek několikrát projít a pořád se ryby chytaly. Naopak, čím víckrát jsi vodu prošel, tím více byly ryby aktivní. Prostě je vyprovokovalo a vydráždilo to, jak se uvolňovala potrava ode dna, tím byly ryby více při chuti. Vyplatilo se mi zrovna v posledním závodě v Hrádku, že jsem v podstatě šoupal nohama, kalil jsem si vodu a ryby jsem „rozežral“. Proto jsem jich chytil ke konci ještě tolik.

Orava je naprosto specifická a těžká řeka, jak svým charakterem, skladbou dna, tak i způsobem příjímání potravy u ryb. Je zde velký vliv ze strany hlavatek, což my čeští rybáři neznáme. Ryba má trochu jiný způsob života a jakmile cítí přítomnost hlavatky, potravu nepřijímá a proto je na Oravě odlišné braní ryby z minuty na minutu. Ryba může být hladová a brát, ale jak ucítí přítomnost hlavatky, tak přijímání potravy ukončí. Orava byl klíčový revír pro udělání dobrého výsledku a jenom záleželo na tom, jaký úsek si kdo vylosoval a i to, jak kdo věřil tomu, co na vodě platí. Já nebyl moc příznivcem volby zaměřit se na Oravě na lososovitou rybu, které jsem nevěřil, protože řeka se mi zdála příliš veliká a pstruh by se mi obtížně hledal. Pro mě byla Orava dobře čitelná na bílou rybu a na tu jsem se zaměřil, což bylo úspěšné. Kdyby byl můj závod na Oravě o něco delší, věřím, že bych nachytal přes třicet ryb, protože ryba se po jedenácté hodině zvedla a za poslední hodinku jsem chytil asi deset ryb.

Z bílé ryby se bodoval tloušť a proudník a úlovky byly poměrně velké. Chytal jsem tlouště mezi pětadvaceti a osmatřiceti centimetry. Proudníci byli ve dvou velikostech, buďto mezi 19.5 cm a 20.2 cm nebo měli 24 cm až 27 cm. Byly to krásné ryby, takže byl i požitek z chytání.

Co se týče jednotlivých závodních úseků, tak tam byla samozřejmě diametrálně odlišná místa. Nepovedené bylo vytyčení úseku v Liptovském Mikuláši, který byl rozdělen na dvě části. Ve spodní se chytalo ve městě, kde bylo ryb poměrně hodně, zatímco horní úsek nad městem byl regulovaný, rychlý a ryb zde bylo málo. Ti závodníci, kteří šli nahoru, byli výrazně znevýhodnění a kromě Slováka Antala se tam nikdo nedostal přes dvacet ryb.

MOL: Co se týká způsobu chytání, lišil se na Slovensku od způsobu, kterým chytáš na českých řekách?

DS: Chytání na slovenských řekách bylo výrazně odlišné, ale ne proto, že by se tam jinak chytalo, ale proto, že se tam rybáři zaměřili na velmi jemné chytání. Ryba na Slovensku odmítala přijímat potravu, kterou přijímá u nás. U nás se při chytání na nymfu preferuje blešivec a těžší nymfa, která je v podstatě základem pro účinné muškaření a není ani tak důležité, aby měla zlatou hlavičku. Na Slovensku jednoznačně ryby ignorovaly blešivce. Na blešivce snad vůbec nikdo v závodě rybu nechytil a vůbec se tam v podstatě nechytalo na velké nymfy. Velká moucha byla pouze zátěžová, jinak se chytalo na velmi jemné a drobné mušky. Závodění bylo i o slabých vlascích, kde v některých úsecích se opravdu zeslabovalo až na osmičku a chytalo se na jemné pruty. Chytání na lehké nymfy bylo rozdílné od chytání v Čechách, kde chodíš v rybách a mydlíš to kolem sebe se čtrnáctkou vlascem a šestkovými, osmičkovými nebo desítkovými blešivci. Jinak si myslím, že způsob, kterým se chytalo na Slovensku, je u nás zcela určitě uplatnitelný. Já sám po prvních trénincích, které jsme na Slovensku absolvovali, tento způsob doma trénoval a zakázal si chytat na mušky, na které mi ryby doma berou a na které bych možná nachytal víc. Trénink byl pro mě klíčem k úspěchu. Díky získané důvěře v tento způsob lovu se mi chytalo na MS v pohodě.

MOL: Na jaké techniky jsi nachytal nejvíce ryb?

DS: Bylo to pět sektorů a každý byl svým způsobem jiný. Pokud bych měl odpovědět jako Polák Szymala na tiskové konferenci, tak bych řekl, že jsem chytal na suchou mušku, mokrou, nymfu a streamera a odpověď by byla velice rychlá. Pokusím se to trochu upřesnit. Chytání na Belé je dost podobné tomu, na co jsme s Martinem Drožem zvyklí z řek v Podkrkonoší, to znamená rychlé horské řeky. Musí se opatrně proti proudu, neplašit si ryby, odhazovaná nymfa… V případě Belé to byla sázka na lehčí nymfy, i když některá místa by asi chtěla nymfy těžší, ale moje technika byla úspěšná. Belá tedy jednoznačně na nymfu. Velkou roli hrály zlaté korálky, které na muškách nesloužily pouze jako zátěž, ale hlavně jako atraktor. Díky tomu, že úlovkem byl především potočák (lipana bylo v revíru zhruba stejně, ale pstruh byl žravější a rychlejší), tak byla při chytání poměrně vysoká ztrátovost ryb.

Na Oravě jsem se věnoval nymfě pouze velmi krátce, protože vylosované místo na nymfu moc nevypadalo, tento způsob mi přinesl tři bodované ryby. Zbytek času jsem se pustil klasickým způsobem do bílé ryby, to znamená na mokrou mušku, dlouhé, jemné a velmi citlivé chytání. Přestože to byly větší ryby, nutností bylo lovit velmi opatrně, ryba byla velmi plachá, protože cítila dalšího vetřelce kromě hlavatky. Jakmile rybář nebyl opatrný, tak rybu nechytil.

Úseky na Váhu byly velmi podobné tím, jak jsme na nich chytali. Rozhodující byla opět nymfa, i když můj úsek na Váhu pod Bešeňovou, asi kromě osmi ryb, byl v daném čase záležitostí chytání nasucho (pozn. redakce: toto kolo Dan jasně vyhrál s více než čtyřiceti bodovanými rybami). Byla to široká pláň, na které se ryba ukazovala. Pouze bylo potřeba být opatrný a ryby si „nerozšlapat“, zvolit si taktiku tak, aby ztrátovost ryb byla minimální, to znamená střídat místa a rybu postupně odchytat. Ukázalo se, že některé ryby byly chycené i dvakrát, takže ryba skutečně neměla problém se vrátit. Pokud byl člověk opatrný a rybě při měření neublížil, vrátila se a byla za chvíli opět aktivní.

Horní úseky na Váhu pro mě byly opět záležitostí chytání na lehkou nymfu, vyjma několika ryb na sucho. Jemná odhozená nymfa se tedy postarala o většinu mých ryb. Kluci oproti mě šli více do těžkých nymf, já jsem i při závodech zátěžové mušky dost zlehčoval a šel jsem spíš na takovou střední gramáž u zátěžové mušky, takže ryby zabíraly především ve sloupci.

MOL: Na jaké náčiní jsi nachytal nejvíce ryb?

DS: Nymfu chytám na trojkový Sage XP, 275 cm dlouhý s trojkovou šňůrou. U suché mušky to byl trojkový Thomas, 255 cm dlouhý s dvojkovou šňůrou. Vlasce Stroft síly 12, 10 a 8. Na fluocarbon tentokrát nebylo potřeba sáhnout, protože mi to nepřipadalo nutné.

MOL: Chytali všichni naši na lehké trojkové pruty?

DS: Určitě. Myslím, že nejtěžší prut používal Jája (pozn. redakce: Jaromír Šram), čtyřkový, zatímco všichni ostatní chytali na trojkové pruty.

MOL: Znamená to, že je zde tendence používat lehčí pruty?

DS: Já si myslím, že je to vynucené způsobem chytání na bezprotihrotové háčky, protože tvrdý prut nedovolí rybě, aby si ryba ve vodě srovnala rytmus a dala se lehce zdolat. Tvrdým prutem ji „vyrveš“ na hladinu a sklepe se ti. Jsem přesvědčený, že většina závodníků (snad kromě Slovince v mé skupině, se kterým jsem se skamarádil a který měl nejslabší prut šestku) chytala na jemné pruty.

MOL: Co se ti na MS na Slovensku nejvíce líbilo a co nelíbilo?

DS: Co se mi líbilo, bylo určitě prostředí (vyjma průmyslové výroby, které je na Slovensku, nato jak je malou zemí, na můj vkus příliš mnoho), líbilo se mi množství ryb, které se nachytalo a hlavně způsob chytání. Samozřejmě ubytování a stravování, možnost relaxace v přírodě, která byla nádherná, hezké holky...

Co se mi líbilo méně, tak to byl způsob, jakým vyhráli Slováci, ale o tom tady můžeme pouze polemizovat. Nic jiného mě nenapadá a myslím, že celkově to bylo povedené mistrovství.

MOL: Během jednoho našeho dřívějšího povídání jsi řekl, že česká nymfa je pouze jakýsi mýtus. Co tím přesně myslíš?

DS: Na to je jednoduchá odpověď. Dnes, když kamkoliv do zahraničí přijedeme, říkají všichni Czech nymph, Czech nymph. A mě nenapadá, co ode mě vlastně chtějí vidět, protože na Slovensku na MS jsme také chytali na nymfu. Ale když bych vytáhnul ty nymfy, na které se chytalo na Slovensku a porovnám je s tím, na co chytám celý život, tak jsou úplně jiné. Proto říkám, že Czech nymph je pouze jakási pseudopředstava něčeho, co se dá zhmotnit čímkoliv. Můžeš dát někomu do ruky blešivce koupeného v obchodě, nebo kterého sis navázal, nymfu se zlatou kuličkou nebo jakoukoliv larvu a můžeš tvrdit, že je to česká nymfa. Těžko ti někdo zpochybní, že to tak je. To je jeden důvod, proč říkám, že je to mýtus. Druhý důvod je, že se tomu dělá příliš velká popularita. Já osobně si myslím, že Češi ovládají spoustu jiných způsobů muškaření velmi dobře a mohou cizincům přinést mnohem více než pouze nějakou českou nymfu.

MOL: Co tím myslíš konkrétně?

DS: Třeba chytání bílé ryby, protože Poláci, Slováci a my patříme ke světové špičce, co se týká chytání bílé ryby. To se také ukázalo na Slovensku. V zahraničí považují bílou rybu za plevel a nezajímají se o ní. Kdyby bílou rybu chytat uměli, poznali by, že vůbec není pravda, že je tato ryba tak nehodnotný úlovek. Ono přesvědčit ostroredku, parmu nebo tlouště, aby zabrali na mušku, je podstatně složitější než „hloupého“ lipana nebo pstruha. To samé platí o kaprovi a cejnovi na rybníce. Já osobně mám z lovu bílých ryb vždycky větší zážitek, než z chytání lipanů a pstruhů.

Jinak každý Čech dobře ví, že česká nymfa je kdysi v minulosti okopírovaná nymfa z Polska, to Češi nevymysleli. Češi pouze něco „ukradli“, zlepšili a ono to funguje.

MOL: Změnila se nějak nymfovací technika v poslední době? Jaký je vůbec trend v nymfování?

DS: Určitě se změnila a to výrazně. To už v podstatě začíná tím, na co ses ptal před chvílí, na jaké se chytalo pruty. Když jsem začínal chytat ryby a vlastně ještě i na ME na Slovensku v roce 1999 jsem chytal na pětkové pruty, osmičkové blešivce a šestnáctkové vlasce. Dneska chytáme na osmičku a desítku vlasec s trojkovým prutem a s muškami, které nepřesáhnou velikost čísla čtrnáct. Samozřejmě to není pravidlem, ale teď mluvím konkrétně o slovenském MS. V tom vidím obrovský rozdíl a trend je významně zjemňovat, zneviditelnit rybě lest a přesvědčit rybu co nejvíc jakousi věrnou napodobeninou. Říkám-li věrnou, pak nemyslím to, jak ta muška vypadá, ale věrnou napodobeninou, co se týká velikosti a nenápadnosti (plus nějaký atraktor, který rybu na mušku upozorní).

Když mě kamarád žádal o zapůjčení prutu do Švédska, chtěl po mě třímetrový šestkový prut, že prý jede chytat velké lipany. Prut jsem mu samozřejmě půjčil, ale trošku jsem se zděsil toho, s čím tam jede vůbec chytat. Nejenže to, že prut je dost těžký a po celodenním chytání musí být rybář urvaný, ale také to, že spoustu ryb ztratí a utrhne, když chytá s takovouhle výbavou.

Když nyní kupuji nový prut, postupně svoji výbavu zjemňuji a to včetně prutů pro chytání na jezeře. Jezera dnes chytám s pětkovými pruty a řeku s trojkovými. Ještě před nedávnem to byly sedmičkové pruty na jezera a pětkové na řeky. Jak už bylo řečeno, vše je důsledkem chytání na bezprotihrotové háčky. Navíc vzhledem k četnosti rybářů na našich revírech si ryba určitě zaslouží šetrný způsob rybaření, abychom nemuseli stále častěji slyšet že „je vykormoránováno“ tam, kde nikdy žádný kormorán nebyl.

MOL: Závěrečná otázka. Co bys chtěl ještě v závodním muškaření dokázat?

DS: Můj úspěch na MS mě postavil do poměrně nepříjemné situace, protože mým úmyslem bylo závodní muškařinu významně omezit. Já už dnes díky své profesi a pracovnímu vytížení nemohu dávat závodění to, co bych asi měl. Chtěl jsem se zaměřit spíše na závody, které mám rád, a to na závody zahraniční a také se věnovat víc jezeru. Tím, že jsem udělal tento výsledek a mám asi znovu šanci být v příštím roce v reprezentační nominaci, možná bych ještě chtěl na některém mezinárodním závodě (mistrovství Evropy nebo světa) potvrdit, že výsledek nebyla náhoda. Myslím, že ve spoustě závodů v minulosti jsem ukázal, že dobrý rybář jsem a že ryby nachytat umím. Bohužel mám jednu velkou smůlu v tom, že mi strašně padají ryby, takže často přicházím o dobrý výsledek tím, že mi jedna nebo dvě ryby chyběly. Nebyly to ryby, které jsem nechytil, ale byly to ryby, které mi upadly. Ještě bych chtěl někdy zažít podobný pěkný týmový výsledek. Ani mi tak nejde o to, zda mi na krku bude vyset medaile, ale o to, aby to bylo stejným způsobem jako nyní na Slovensku. Přesvědčivým výkonem pěti lidí, kteří něco chtěli, kteří spolu komunikovali a kteří společně prožili hezkých čtrnáct dní na Slovensku i když jsme byli všichni sedření jako koně.

MOL: Dane, děkuji moc za rozhovor a přeji hodně štěstí a dalších úspěchů.