Daniel Svrček
narozen: 8.6.1969
Začalo to už hrozně dávno. O prázdninách v roce 1976 jsem byl na pár dní ponechán u dědečka na chatě, která leží asi 200 m od řeky Jizery nedaleko obce Káraný. Jako každý malý kluk jsem šmejdil na půdě, až jsem objevil starý bambusák a pár kusů drobného nářadí na ryby. Byly to odložené poklady mého dědy, který v té době už dávno prohlásil, že v řece nejsou žádné pořádné ryby. To byla samozřejmě voda na můj mlýn, jelikož jako správný drzoun jsem okamžitě musel dokázat, že v řece ryby jsou. Dlouze jsem dědu přemlouval, až mi svůj (v mých očích však už můj) bambusák navázal, dal mi pár základních rad a od té doby mě rodiče nemohli dostat od vody. Asi si mě svatý Petr vybral, protože první chycená ryba byl krásný kilový tloušť, který měl tu čest (spíše však smůlu) a musel se seznámit se všemi osadníky v blízkém okolí řeky Jizery.
Léta skutečně utíkala jako voda v řece a doma si už zvykli, že místo sportovního šampióna mají blázna, kterému je nejlépe, když může být u vody. V roce 1980 jsme se odstěhovali z Krušných hor do Jeseníků, kde jsem objevil pravý ráj pro rybáře. Jeseníky totiž nabízejí mnoho krásných pstruhových řek a také možností, jak přelstít jejich rybí obsádku. Samozřejmě začátky znamenaly pytlačení rukama na malých říčkách, ale když jsem poprvé potkal na řece Moravě muškaře, bylo rozhodnuto, kam patří moje rybářské srdce. Každou volnou chvíli jsem pobíhal kolem vody, v ruce modrý muškařský kyj „sona“ (jinak se totiž tento prut s váhou téměř 1 kg nedá nazvat) a bojoval o přízeň nádherných lipanů a potočáků. Byly to nádherné chvíle, kdy ani krásný ulovený potočák na večeři nebyl dostatečnou náplastí na vypáraný svetr a ostříhaný babiččin kožich (z něčeho jsme mušky vázat museli). Nejvíce lamentovala babička z Prahy - Michle, která dobrovolně trpěla ve frontě na Malém Rynku u rybářské prodejny, jelikož pouze zde byly k mání háčky s očkem (a to asi dvě hodiny jednou do roka).
Vojna pro mě byla dva roky utrpení, neměl jsem dostatek štěstí, a tak ryby měly 22 měsíců pauzu. Po vojně, kde každý pochopí, o čem je život, jsem začal studovat v Praze a díky revoluci jsem plnými doušky nasával ten zázrak, že pro muškařské háčky a vázací materiály nemusím ilegálně překročit státní hranici. Koupil jsem si svůj první kvalitní muškařský prut a marně přemýšlel o hodnotách, když v ruce třímal klenot v ceně naší Škody 120 l.
Časté návštěvy řeky Vltavy pod Trójským kanálem, samozřejmě s muškařkým prutem, pro mě znamenaly nové zkušenosti a nové ulovené ryby na mušku. Tloušti, plotice, cejni, podoustve, parmy a krásní pstruzi. V Tróji jsem také poprvé potkal pány muškaře, o kterých jsem dříve jenom slyšel nebo četl, dr. Hendrycha, pana Vogela, pana Pecinu, Martina Mikulku a jiné. Dnes jsou to všechno kamarádi a kolegové.
V roce 1993 jsem se díky mému dobrému kamarádovi Radkovi a jeho tátovi a hospodáři MO Jilemnice panu Holubcovi seznámil s dr. Hendrychem, který nás přivedl na závodní muškařinu. Brzy jsme postoupili do druhé ligy a od té doby je pro mě muškařina nejenom koníčkem, ale také velkou dřinou.
Dnes nelituji probdělé noci nad svěráčkem, hodiny a hodiny rychlých přesunů po břehu nebo vodou, kdy jedna plotice rozhodovala o výsledku či neúspěchu. Díky muškařině jsem poznal spoustu dobrých kamarádů a snad nejenom díky štěstí a trpělivosti jsem měl už několikrát tu čest reprezentovat Českou republiku.
Každý se rád pochlubí svými výsledky, ale samochvála smrdí. Vážím si úspěchu v I. lize, kterou jsme spolu s Pepíkem Vogelem, Martinem Drožem a Honzou Pecinou v roce 2002 vyhráli. A čeho si cením nejvíce - asi společného úspěchu v Grand Slamu v roce 2001, který jsme s Karlem Vackem a Vítkem Misarem jako doposud jediné české družstvo vyhráli.
Co si přát závěrem, samozřejmě zdraví nejenom sobě, ale všem kamarádům muškařům, protože bez zdravého těla a ducha se náš sport nedá dělat. A také jedno neskromné přání úplně nakonec - držte mi palce v letošní kvalifikaci na Mistrovství světa.
Petrův zdar!