Putování dějinami umělé mušky...
Několik vět na úvod a na vysvětlenou
Dějepis nebyl ve škole právě mým nejoblíbenějším předmětem. Suchý výčet dat a jmen panovníků, jejich činů i zločinů mi nikdy nedokázal přiblížit ani atmosféru té doby, ani její kolorit. Něco takového se nám teď, při našem putování dějinami umělé mušky, nesmí stát. Proto se v textu objevují obrázky a zmínky zdánlivě s tématem nesouvisející. Spojíme-li jej v povědomí s určitými nám známými historickými souvislostmi, možná užasneme, že např. ve stejné době, kdy se v Praze císař Rudolf II. snažil se svými alchymisty vyrobit zlato, psal v Anglii Isaac Walton svou slavnou knihu The Compleat Angler. Zlato pro Rudolfa alchymisté nevyrobili, zlatá zrnka poznání těžíme z Waltonova odkazu dodnes.
A co víc? Při toulkách minulostí umělé mušky možná zjistíme, že všechno už tu bylo. Přijměme toto poznání za své a buďme, jako vazači a muškaři, skromní. Moc skromní! A jestli nás k tomu tato letmá exkurze do dějin umělé mušky přivede – pak nebyla sepsána nadarmo.
Starověk
( - 476)
Kolébku první umělé mušky sotva najdeme! Soudí se totiž, že se umělá muška do Evropy dostala z Číny, snad přes Indii a Malou Asii, odtud pak do Řecka a konečně do Říše římské. Ale až v 1. století našeho letopočtu bychom se o ní dočetli v epigramech římského spisovatele Martiala, což je tedy zřejmě první písemná zmínka o umělé mušce jako nástraze pro lov ryb.
Již mnohem určitější informace nám podává Aelianus z Praeneste, který ve své přírodopisné knize (ze 2. století našeho letopočtu) popisuje, jak v Makedonii, která v té době byla součástí římské říše, loví domorodci pstruhy na umělé mušky vlastnoručně zhotovené obtáčením raménka háčku karmínovou vlnou a se dvěma srpky z krku kohouta barvy vosku. Tedy muškou na způsob nám známé mušky Red Spinner. Aelianus dokonce píše o vláčených umělých muškách za lodí při lovu tuňáků.
Středověk
(476 – 1492)
Doba křižáckých výprav, svými rytíři opuštěných hradních paní, trubadúrů. A v letech 1200 – 1210 jim minesenger Wolfram z Eschenbachu zpívá (nebo šeptá do ouška) o lovu pstruhů na umělou mušku, kterou zde nazývá „Federangel“, tedy „opeřená udička“. Líčí, jak se jeho hrdina bosky brodí říčkou a chytá ryby na umělou mušku.
Z pozdější doby by nás určitě zaujala kniha z bavorského opatství Tegernsee, ve které je již detailně popsáno 50 druhů umělých mušek, a to nejen mušek pro chytání pstruhů a lipanů, ale i kaprů, štik a pod.
Krátce před objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem, asi v roce 1450, jsou v Anglii již známy dva rukopisy, které se zřejmě stávají základem pro známou knihu připisovanou abatyši Julianě Bernersové „The Treatyse of ffishing wyth an Angle“ (v překladu „Pojednání o chytání ryb udicí“). Autorka zde uvádí návod na vázání umělých mušek a jí doporučených 12 mušek pro měsíce od března až do srpna má přiřazeny i své přírodní představitele. A směle můžeme dodat, že mušky takto uvázané by byly účinné i v dnešní době.
Novověk
(1492 - )
Asi se nám nebude chtít věřit, že již v padesátých letech 16. století sepsal švýcarský učenec Konrad Gessner obsáhlou knihu, ve které (kromě jiného) doporučuje kdy, kde a jaké mušky používat na pstruhy a jaké na lipany. Popisuje tvar mušek, barvy hedvábí, doporučuje lametky i jaké peří na ně vybrat a z kterých částí těla ptáků je lze získat. Zmiňuje se i o muškách housenčitého tvaru.
Že ani v umělých muškách není nic nového pod sluncem, bychom přesvědčili současného amerického autora mušek s tělíčkem z balzy. O dobrých čtyřista let před ním je – sice s tělíčkem z korku - již doporučoval Leonard Mascall.
Pouhých třicet let po popravě českých pánů na Staroměstském náměstí již Angličan Thomas Barker rozděluje umělé mušky na dvě skupiny: bezkřídlé (hackles, tedy chmýřenky, palmers, spiders) a s křídly (winged flies).
Českým zemím vládne v polovině 17. století podporovatel vědy a umění, „vladař alchymistů“, Rudolf II. a v Anglii vydává Izaak Walton knihu, kterou se proslavil jako zakladatel moderního umění rybářského, ačkoliv se sám muškami a muškařením příliš nezabýval. Až když svou knihu doplnil kapitolami svého přítele Charlese Cottona o muškách a muškaření, který navíc přidal do spisku dalších 25 nových vzorů mušek, stala se tato kniha na dlouhé roky doslova rybářskou (a muškařskou) biblí.
18. století nebylo muškařsky příliš plodné; Evropa asi měla za velké francouzské revoluce jiné starosti. Za zmínku však stojí uvést, že v tomto století spatřil světlo světa (vedle neblaze proslulé gilotiny) vazačský svěráček a na prutech se poprvé objevila vodící očka.
Až v první třetině 19. století přichází Alfred Ronalds s dílem pro muškaře, ve kterém uvádí vědecké názvy hmyzu a běžně užívané názvy mušek tento hmyz napodobující.
Do konce první poloviny 19. století prakticky neexistovalo dělení mušek na „suché“ a „mokré“. K tomu došlo až zásluhou Fredericka M. Halforda a jeho přítele Marryata (na obr. vpravo). O Halfordově díle se hovoří jako o epochálním. Přišel totiž s novými myšlenkami a směry založenými na moderních biologických základech, které se v Anglii, na čistých vodách křídových útvarů, významnou měrou potvrdily a také v praxi osvědčily.
A tak následujících téměř čtyřicet let lze bez nadsázky nazvat neomezenou vládou suché mušky, a to až do začátku 20. století, kdy (opět Angličan) G. E. M. Skues přichází s obhajobou mokré mušky, zatím jen jako nutného doplňku k suché mušce a uvedením nymfy a nymfování do muškařského světa.
V tomto okamžiku a na tomto místě je potřeba se zmínit o historii umělé mušky a o muškaření v českých zemích. Nemůžeme vyloučit, že povědomost o možnosti ulovit pstruha na „opeřený háček“ (Federeisel) se dostala mezi osadníky příhraničních oblastí od mnichů z bavorských klášterů již ve středověku, ale doloženu tuto domněnku nemáme. Podle Lišky, nestora českého muškaření, měli šumavští rybáři své vlastní vzory mušek, a to pro každou vodu jiné.
Ing. Zdeněk Šimek, další velká postava českého muškaření, cituje z knihy Karla Amerlinga (z r. 1852): „U Vysokého Mýta lidé chytají na udici s hmyzem strojeným z hedvábí neb žíní, po němž pstruh i na půl lokte nad vodu se vyhodí, zvláště je-li nebe zamračené.“ Rovněž J. L. Bucek se ve své knize z r. 1879 („O českých rybách a chytání jich na udici“) zmiňuje o muškách „pejřenkách“, zhotovovaných po domácku v Železném Brodě. Jak říká Ing. Šimek: „Nevíme, zda to byly původní vzory nebo napodobeniny tehdy už známých umělých mušek anglických a francouzských.“
Jen tolik – bohužel – k mlhavým dějinám umělé mušky v českých zemích. Od začátku 20. století se u nás vývoj umělé mušky ještě nejméně padesát let řídil příkladem západních vzorů mušek (Hardy) a rovněž technikou i taktikou lovu s nimi.
Dnes, po šedesáti letech, prakticky až po zhroucení obou totalitních režimů, se kolo dějin otočilo a jsou to české země, čeští a moravští muškaři, vesměs závodníci, kteří udávají tón v lovu ryb na umělou mušku a vzory jejich mušek se stávají známé v celém muškařském světě.
Naše putování dějinami umělé mušky by nebylo úplné, kdybychom nenahlédli za oceán a nezmínili se krátce o přínosu Američanů do historie tohoto malého zázraku. Zjistíme, že se situace v Americe velmi podobala té naší, české. Američané rovněž do přelomu 19. a 20. století dováželi a přebírali anglické vzory, ale později je i přetvářeli a tvořili podle nich své vlastní vzory. (Royal Coachman, Parmachene Belle a další). Toto období je spojeno s nám známým jménem L. C. Orvis.
A Američané splatili Evropě - a Anglii zvláště - svůj dluh. Současný moderní muškař by nejspíše dodal, že i s bohatými úroky. Ke konci 19. a na začátku 20. století přichází z východního pobřeží Ameriky streamer, ze západního bucktail a hairwings (vlasové mušky). Uvádí se, že původcem baků byl jistý farmář Trude a plukovník L. S. Thompson je přizpůsobil pro muškaření na pstruhy. Prý to byl nedostatek a vysoká cena materiálů pro vázání umělých mušek, které přivedly americké muškaře k tomu, aby začali experimentovat s domácími lehko dostupnými materiály (medvěd, los, zemní veverka a pod). Muddlery, spuddlery a nepřehledná řada kreací vlasových mušek jsou toho všeho výsledkem. I první blešivec byl uvázaný Američanem a od tohoto „pravzoru“ se odvíjí nespočet variací vzorů mušek housenčitého typu, bez kterých by dnešní muškař nešel k vodě.
Ale to jsme se již dostali do současnosti a tady naše putování minulostí umělé mušky končí.
Prameny a doporučená literatura:
Jaroslav Tejčka, Rybářský sport
Ing. Zdeněk Šimek, Sportovní rybářství
Isaac Walton, The Compleat Angler
Fisherman´s Encyclopedia, Ira N. Gabrielson, editor
A History of fly fishing, http://www.flyfishinghistory.com/
Chvála muškaření, Jaromír Kudlák, http://www.chvalamuskareni.xf.cz