Ne všichni si můžeme dopřát ten luxus a zařídit si speciální vázací místnost. Asi znáte to večerní dilema, kdy se rozmýšlíte, jestli máte kvůli několika muškám vytahovat vázací pomůcky a materiály z nejrůznějších krabic, které jsou šikovně zastrkané po celém bytě (většinou jsou tyto krabice vždy někde v rohu nebo zcela dole...). Co více, velice často, když se vazač ocitne v nejlepším, je z nejrůznějších důvodů nutné vázací seanci ukončit a vše opět zpět vrátit na své místo (důvody jsou většinou rodinné a ve většině případů vázací seance končí luxováním nebo zametáním).

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak trojčlenku (prostor, flexibilita, nepořádek) vyřešit, ale bez zjevného úspěchu. Naštěstí ve věcech, ve kterých většinou selhávám, z jistých (mně neznámých) důvodů exceluje moje manželka. Vlastně jsem rád, protože kdyby vynikala v činnostech, o kterých si myslím, že je celkem zvládám, pak by to asi moje ješitnost nevydržela a asi bych uvažoval o rozvodu (pozn. pro manželku: naštěstí v tolika oblastech zase nevynikám, takže tato úvaha je pouze teoretická).

Můj problém se vyřešil jednoho krásného sobotního dopoledne, kdy se manželka vrátila z ranních nákupů s tím, že pro mě našla v jednom místním obchodě velké překvapení. Trochu jsem byl skeptický k tomu, co mě ještě může v životě překvapit, ale celkem bez odporu jsem souhlasil se sobotní návštěvou centra města (zřejmě předtucha, protože většinou se sobotní ani nedělní návštěvou jakéhokoliv obchodu zásadně nesouhlasím).

Naše kroky vedly do charitativního obchodu, o jehož existenci jsem dosud neměl ani tušení (přestože o hospodě, která byla o dva domy vedle, jsem poměrně dobré znalosti měl). Jak jsem se brzy dovtípil, charitativní obchod neznamená to, že obchodník se věnuje charitě vůči zákazníkům a prodává zboží za nízké ceny. Systém je trochu jiný. Zboží do obchodu darují ti, kteří je již nepotřebují a chtějí mít dobrý pocit, že tím někomu pomohou. Obchodník pak zboží prodává za takové ceny, že se vám protočí panenky a nákup uděláte pouze proto, že si jej zdůvodníte tím, že peníze jdou na dobročinné účely. Dobrý pocit tedy mají z obchodu nakonec všechny tři strany (a pokud se peníze opravdu dostanou na charitu, tak strany čtyři).

Ale konečně již k věci. Sortiment našeho obchodu tvořil především dřevěný nábytek. Zamířili jsme ihned do sekce stolů a stolků (cestou bylo nutné překonat jednu pohovku a několik židlí), kde se překvapení mělo změnit ve skutečnost. Další podrobnosti (výběr, platba, odvoz, blahořečení manželky) raději přeskočím, protože předmět mého nákupu můžete vidět na obrázku.

Zakoupený sekretář vyřešil většinu mých problémů s uskladněním vázacích materiálů a vlastně i výběr místa pro vázání mušek. Sklápěcí pracovní deska slouží jako vázací stolek (připevnění svěráčku je asi jediným úkonem, který sekretář neřeší) a v prostoru před pracovní deskou mám umístěny všechny „rychloobrátkové“ materiály a vázací pomůcky. Vše ostatní se vměstná do třech prostorných šuplíků, jejichž kapacita je alespoň pro mé potřeby více než dostatečná.

Asi největší výhodou mého oblíbeného kusu nábytku je to, že když mě vázání přestane bavit a nebo se musím začít věnovat jiné bohulibé činností, není nic jednoduššího než odmontovat vázací svěráček a pracovní plochu jednoduše zaklapnout. Sebevětší nepořádek uvnitř sekretáře zůstává pak pouze mým osobním problémem. Teda alespoň do té doby, než ze sekretáře začnou vylétat moli, čímž se můj soukromý problém opět zglobalizuje. Ale to je již jiná písnička.

A jak řešíte problém s vázáním vy? Máte-li někdo nějaké elegantní řešení, můžete se s námi o ně podělit.