Řeku Ostravici znám od svých dětských let, jelikož do podhůří Beskyd v její blízkosti (Staré Hamry) jsem po celá 60. léta minulého století jezdil s otcem a bratrem na prázdniny. Tehdy byla Ostravice panenskou vodou, která oplývala bohatým stavem pstruhů a lipanů, a spatřit na jejích březích rybáře s muškařským prutem bylo opravdovou vzácností. Situace se tu však bohužel začala drasticky měnit.

Rybářů (i pytláků) v průběhu následujících let přibylo, ryb citelně ubývalo a rovněž zarybňování této řeky nebylo bez problémů. A tak, když se v roce 1966 začalo se stavbou vodárenské nádrže Šance, doufala většina sportovních rybářů, že zde vzniká kvalitní pstruhová voda, srovnatelná s podobnými jezery či ná- držemi v Anglii nebo Irsku. V roce 1971 byla přehrada částečně napuštěna a zanedlouho potom byly téměř pravidelně registrovány úlovky kapitálních pstruhů obecných o váze mezi 3 - 4 kg. Už tehdy se zřejmě jednalo o výskyt pstruha jezerního. Tento pozitivní vývoj však byl bohužel v dalších letech narušován a nakonec úplně zlikvidován těmito skutečnostmi: několik „odborníků“ vysadilo do nádrže nevhodné druhy ryb, které do klasické pstruhové vody nepatří: štiky, candáty, okouny, v pozdějších letech i kapry a bílou rybu.

Na několik let byl tento revír (Ostravice 5) převeden do mimopstruhových revírů. Celá záležitost skončila tím, že hospodaření na nádrži bylo předáno podniku Povodí Odry a.s., takže rybolov ale i vstup na břehy nádrže (do tzv. pásma hygienické ochrany vodního zdroje) je tady přísně zakázán. Tedy konec jednoho rybářského (tzn. i muškařského) snu.

Navzdory těmto skutečnostem jsem se v letech 1998 - 1999 k Ostravici vrátil (dnes již revír Ostravice 6) a strávil zde v červenci týden dovolené. Byl jsem zvědav, jaká je úroveň této vody po téměř třiceti letech mého rybářského „půstu“ v tomto regionu. Byl jsem však zklamán. Na každou docházku jsem sice chytl 30 - 50 potočáků, ale jen asi 4 ryby za celý týden měly něco nad 25 cm. Zkoušel jsem i večerní muškaření, ale to již prakticky nefungovalo, protože masová líhnutí chrostíků se zde již řadu let nekonají. Výskyt šedých a skořicových chrostíků je z převážné části nahrazen populacemi pakomárů a tipek, jejichž masová líhnutí lze pozorovat obzvláště na horním toku Ostravice 6.

Dalším negativem, které mě tady do značné míry iritovalo, byl celkem vysoký výskyt tlouště, proudníka, okouna a v několika případech i menších štik, což je způsobeno složením obsádky nádrže Šance, odkud tyto druhy ryb bez zábran vytahují do Ostravice 6. Mnohdy nastala situace, kdy jsem na přibližně patnáctimetrovém úseku řeky chytl na jednoho potočáka osm tloušťů. Byl jsem z toho smuten. Vždyť za mého dětství to byla čistě pstruhová voda, která hostila potočáky, lipany, střevle, vranky a sekavce.

Těmito zkušenostmi jsem se však nenechal odradit a od roku 2002 jsem začal do Beskyd jezdit se svojí ženou pravidelně na dovolenou s předsevzetím, že musím poznat všechny pstruhové revíry Ostravice, a doufal jsem, že to ještě na této řece není tak špatné. V polovině srpna 2002 jsme tedy vyrazili z Brna směrem na severovýchod do kraje Maryčky Magdonové, do oblasti opěvované slezským bardem Petrem Bezručem. V průběhu našeho 14denního pobytu jsme se opravdu důkladně věnovali muškaření na všech P-revírech Ostravice (s výjimkou „nového“ revíru Ostravice 2), a to od Bílé po proudu až k partiím u Bašky. Rovněž i 1. den jsme věnovali revíru Čeladénka 1.

Když shrnu všechny naše poznatky a zkušenosti z muškaření, získané za všechny naše dovolené v Beskydech od r. 2002 do r. 2007, vyznívají prakticky úplně stejně: v úlovcích se objevovali převážně pstruzi obecní od 15 do 24 cm, jen v několika málo případech i větší, na Ostravici 6 i úlovky jelce tlouště (v posledních letech „suplovány“ proudníkem), menších sivenů a několika malých štik. Dva slušnější lipany jsem chytl na Ostravici 3 mezi Pržnem a Baškou a nedaleko Nové Dědiny. Neradostným poznatkem je i to, že při porovnání celkového zarybnění konkrétních partií Ostravice v průběhu let 2002 - 2007 jsme konstatovali, že v místech, kde dříve byla alespoň určitá větší množství podměrečných potočáků, dnes již je jich mnohem méně nebo nejsou skoro vůbec a jejich průměrná délka se snížila. Bohužel to vypadá, že uvedená kritická situace na pstruhové Ostravici příslušné místní organizace ČRS k aktivitě příliš neburcuje a budoucnost těchto revírů je jim asi lhostejná.

V srpnu 2002 jsme se pokoušeli o úspěch hlavně na Ostravici 6, ale pouze v jednom místě (na toku Bílé Ostravice) jsme zažili celkem pěkné muškaření, přestože výsledkem nebyly žádné kapitální ryby. Asi kolem 18. hodiny jsme přijeli pod Bílou a zaparkovali u bývalého železničního nádraží. Lákaly nás především dvě menší hlubší skalní tůňky, kde jsem v oněch zmíněných letech 1998 - 1999 chytl na mušku velké množství dobře stavěných potočáků. Byli jsme zvědavi, jestli od té doby ryby dorostly slušných velikostí.

Nejprve bylo nutné se doslova „prokousat“ vysokou trávou a různým plevelem, abychom se vůbec dostali ze silnice k řece. To se nám podařilo a za chvíli jsme již stáli u Bílé Ostravice, která je v těchto místech široká sice jen do 4 metrů, ale ony zmíněné tůně mají v nejhlubších místech i za normálního stavu vody hloubku téměř půldruhého metru.

Dno i břehy jsou písčito-kamenité a voda je tu skoro vždy křišťálově čistá. Proto jsme museli k vodě přistupovat v podřepu a v této poloze i nahazovat mušky. S radostí jsme zjistili, že ryby intenzivně sbírají z hladiny, budou tedy pravděpodobně i dobře brát. V čisté vodě jsou tady účinné hlavně tmavě zbarvené mušky (ať už nymfy nebo suché či mokré mušky). Překvapivě tu pstruzi nepohrdnou ani velkými velikostmi č. 8 – 12. Já jsem se rozhodl pro Montanu č. 8, moje žena navázala na svůj „forfach“ Black and Brown Nymph č. 10. Já šel k horní tůňce a ženě jsem přenechal dolní tůň, kde je na břehu méně porostů, a tím lepší možnosti pro delší a přesnější hody. Přestože byli pstruzi velmi opatrní, podařilo se nám přimět k záběru 24 potočáků ve velikostech od 19 do 24 cm. Všechny exempláře byly ale velmi bojovné a byly to vzrušující zážitky.

Kolem 20. hodiny jsme si dopřáli menší svačinu a pak opět „nastoupili do terénu“. Rybí aktivita se však poněkud změnila. Na hladině už se neobjevovaly jemné ploché kroužky, nýbrž jen nepatrná vzdutí, což nasvědčovalo tomu, že se salmonidi „futrují“ něčím, co se pohybuje hlouběji pod hladinou. Přesto jsme setrvali u původní volby mušek. „Mám velkou rybu,“ zvolala náhle žena a já stačil zaregistrovat, jak vyskočila z podřepu a zvedla rychle špičku prutu, který se náhle prohnul a začal typicky „pumpovat“ pod náporem zaseknuté ryby. Boj netrval dlouho a za chvíli se jí podařilo podebrat nádherného světlého potočáka o délce 33 cm.

Tato ryba vzala černohnědou nymfu, zvednutou ode dna k hladině. Bylo to pro nás překvapení, neboť takovýto „kalibr“ jsme v tomto místě ani neočekávali. Já ale pokračoval v prochytávání „mojí“ tůňky, a to hlubšího „gajblu“ pod peřejkou. Házel jsem do něj svoji Montanu a nechával ji volně splavávat po proudu. Po několika hodech jsem dostal do nymfy prudký „rafanec“, ale nešlo to vůbec spolehlivě zaseknout. Moje žena mi však již stála za zády a bedlivě pozorovala vodu přes polarizační brýle. „Vidíš tu velkou rybu?“ řekla, ale ať jsem se snažil sebevíc „filtrovat“ vodu svými polarizačkami, neviděl jsem díky začínajícímu soumraku vůbec nic.

Teď! - na hraně hlavní proudnice se mohutně vzdula hladina a vzápětí nato už moje Montana letěla na to stejné místo. Stačil jsem sotva dvakrát zatáhnout za šňůru a opět onen razantní úder do mušky! Pohotově sekám a … sláva! - ryba visí a začíná vytloukat dno. Takže je jasné, jaká rybka se mi pověsila na mušku. Znovu žasneme, neboť „dvaatřicítka“ lipan je na tomto revíru v současnosti určitě raritou. A na „osmičkovou“ nymfu!

Po ulovení těchto dvou nádherných ryb už to na naše nymfy nějak nejde. Přezbrojujeme tedy na šedozelenavé kukly pakomárů č. 16 a opět je to paráda: téměř jedna ryba za druhou „šlukují“ nabízené mušky, ale opět jsou to jen potočáci do velikosti 24 cm. Větších tu zřetelně není. Navštívili jsme tento úsek Bílé Ostravice i v následujících letech, ale byli jsme zklamáni. Nejenže jsme tady již nechytli žádnou slušnou rybu, ale i těch „dorostenců“ bylo mnohem méně. V srpnu 2007 už tu bylo jen hejnko lipánků kolem 12 cm a pár potočáků do 15 cm. Úroveň zarybnění zde kromě jiných negativních faktorů ovlivňuje zarovnané dno bez hlubinek a potřebných úkrytů. To je způsobováno pravidelnými každoročními vysokými vodami, které mění strukturu i reliéf dna, což je dnes bohužel bolestí většiny pstruhových toků u nás.

V srpnu 2004 jsme se více zaměřili na revír Ostravice 4, ale ani tam to nebylo lepší. Velikost lovených potočáků se rovněž pohybovala kolem 20 cm a jen zcela náhodně jsme objevili několik lipanů nad náhonem u Nové Dědiny. Jednalo se o ryby od 20 do 25 cm, pouze dva kusy o délkách 32 a 34 cm jsme si ponechali, a to jen z důvodu, že tito lipani měli na tělech silná poranění od volavek a s největší pravděpodobností by brzy uhynuli. Jednoho srpnového odpoledne jsme vyrazili na Ostravici 3, a to nedaleko horní hranice revíru (splav nad mostem silnice Frýdlant-Pržno).

Zatímco žena odjela do Frýdlantu za nákupy, já jsem prověřoval tajemnou hlubinu pod splavem. Je tady značná hloubka, a tak jsem doufal, že právě tady by mohla číhat nějaká lepší ryba. Neviděl jsem ale žádnou hladinovou aktivitu salmonidů, a tak jsem zvolil tmavožlutý strímr na háčku č. 6 (2x long) s lesklými prvky z Pearl Flash Hair. Během asi půlhodiny jsem měl tři záběry a vytáhl tři potočáky od 20 do 23 cm. Pak dlouho nic. Nad ústím nově vybudovaného rybího přechodu jsem náhle spatřil kroužkující ryby. Co sbírají, nebylo lehké odhalit, ale vzduchem občas proletěla žlutavá tipka, a tak jsem na návazec 0,14 přivázal Yellow Midge č. 16 a házel co nejopatrněji nad sbírající ryby.

A skutečně! – jakmile byla muška stažena horním proudem do mírného „vracáku“, přicházely upřímné záběry. Výsledkem mého přibližně třičtvrtěhodinového snažení byli dva potočáci po 15 cm, jeden stejně velký siven a sedm lipanů od 18 do 26 cm.

Zanechal jsem tedy tohoto „rybičkování“ a pustil se po proudu Ostravice. Partie řeky od mostu směrem k Pržnu jsou více proudné (místy až peřejovité) a hloubka tady dosahuje většinou 90 cm, což je ideální pro bezproblémové brodění. Je však nutné být opatrný, protože dno je nerovné a plné valounů i balvanů různých velikostí. Voda křišťálově čistá, ale bez jediného náznaku rybí aktivity. Za takovéto situace jsem proto zvolil opět svoji osvědčenou Montanu č. 8 (návazec 0,16) a nabízel ji hody do 10 m po proudu nebo mírně napříč proudem a pomalu s ní „strímroval“ proti proudu až do peřeje. A zachytal jsem si docela pěkně – asi 40 potočáků od 15 do 27 cm. Záběry byly razantní a všechny ryby velmi bojovné.

Ale i tentokrát to vypadalo, že tady slušnější ryby nejsou. V závěru odpoledne se na mě však štěstí přece jen usmálo. Jelikož se blížila doba, kdy se měla moje žena vrátit z nákupů, vracel jsem se tedy proti proudu řeky od železničního mostu až k mostu pod splavem. Asi 50 m od mostu po proudu je peřej s následnou delší klidnější partií. Při letmém pohledu na hladinu jsem zpozorněl, protože uprostřed oné táhliny velmi razantně sebrala větší ryba něco z hladiny. A po chvíli v tomtéž místě znovu! Z hladiny občas (spíše ojediněle) startovali chrostíci. Jednalo se pravděpodobně o známý druh skořicového chrostíka Potamophylax cingulatus, který se zde před 30 lety vyskytoval ve velkém množství. Na návazec jsem tedy přivázal Cinnamon Sedge Pupa č. 12 a švihl ji asi osmimetrovým hodem na dolní konec klidnější vody a pomalým nepřetržitým stahováním šňůry ji vedl proti proudu. Na okamžitý záběr jsem vůbec nebyl připraven, takže jsem sekl brzo a nepříliš důrazně. Ryba se téměř okamžitě setřepala. Na dalších pět hodů se nedělo nic. Pstruha jsem zřejmě citelně píchl a ten si to teď někde u dna srovnával v hlavě.

Nicméně, rozhodl jsem se vytrvat a nabízel jsem skořicovou pupu trpělivě dále. Až po dalších asi dvaceti hodech na konci klidné vody znovu prudké zatažení ve šňůře a to už vše proběhlo jaksepatří. Pstruh po záseku táhl nejprve při dně, ale zvednutím prutu do kolmice jsem ho přinutil vyjet do proudu, kde se začal válet u hladiny a předvedl několik skokanských čísel. Bez problému jsem ho přitáhl ke břehu a podebral právě včas, neboť na břehu už moje žena sledovala tuto triumfální fázi boje s rybou. Duhák měl 35 cm a byl to typický exemplář, dosazovaný ze sádek do řeky – zaoblené (okousané) ploutve, zbarvení však opravdu duhové. Opět však musím poznamenat, že další sezóny už to zde bylo o hodně horší (pod splavem i po proudu řeky jen sem tam potočák kolem 15 cm a lipani do 25 cm a v mnohem menším množství). V sezóně 2007 jsem tady potkal Rakušana, který se chlubil, že tady chytl lipana á 29 cm. Kdyby věděl, jací lipani se vyskytovali (i úspěšně vytírali) v Ostravici před 40 lety, asi by se nezmiňoval!

V létě 2006 už jsme brali muškařinu opravdu velice sportovně, nečekajíce žádné mimořádné (čili slušnější) úlovky, a byli jsme rádi, že se pohybujeme v krásné přírodě a šviháním vody muškařskou šňůrou si udržujeme dobrou fyzickou kondici. V sezóně 2006 navíc Územní svaz ČRS pro Severní Moravu a Slezsko zkrátil dobu lovu pstruha obecného o 14 dní, tzn. když jsme těsně před polovinou srpna přijeli do podhůří Beskyd, zbyly nám pouze dva dny na to, abychom se mohli věnovat lovu tohoto salmonida.

Ostravice 6 vykazovala velmi slabý výskyt potočáků, zato téměř v každé táhlině či příbřežní tůňce byla velká množství proudníků a výjimečně sem tam pár menších lipanů. Pouze ve třech nenápadných hlubinkách jsme narazili na siveny, kteří si nakonec dali říct na šestnáctkové béžovožluté tipky, zvedané vodním sloupcem k hladině. Celkový výsledek byl 8 těchto ryb (přibližně stejných velikostí), z nichž tři jsme si ponechali, opět ale jenom z onoho prozaického důvodu, že byly poraněny od volavčích zobáků (délky 26 - 27 cm).

Snažili jsme se někde na Ostravici najít spolehlivý lipanový „štont“ a nakonec jsme se rozhodli prověřit „olej“ nad prvním silničním mostem nad obcí Ostravice. Již z dálky bylo jasné, že tu ryby jsou, protože na hladině se zřetelně prozrazovaly typickými kroužky. V horní (proudnější) části bylo rozsáhlé společenství lipanů, ale jejich velikost se pohybovala jen od 15 do 20 cm. V dolní (klidnější) části byly naše výsledky mnohem lepší – 12 potočáků o délkách 26 – 29 cm. Bylo to nádherné suché muškaření a úspěšnou muškou tady opět byla béžovožlutá tipka na háčku č. 16. V blízkosti břehů se však osvědčila hlavně klasická rudořitka č. 12.

A opět porovnání: v sezóně 2007 na této pláni bylo už jen omezené množství lipanů od 10 do 15 cm a náhodně jsem zde vytáhl potočáka á 28 cm a mírového sivena. Po dalších větších rybách už ani stopy.

V sezóně 2007 nás muškařská nostalgie vedla i do míst, kam bychom za normálních okolností nikdy nejeli (protože nemáme rádi „vykřičená“ místa), a to do hlubiny pod kaskádami hodoňovického splavu, neboť nám jeden z místních prozradil, že se do této partie vysazovali duháci.

Výsledek byl opět neradostný: celkem jsme polapili a vrátili vodě 5 mírových duháků a 18 lipanů a 11 potočáků ve velikostech od 12 do 20 cm. S výjimkou duháků všechny ryby byly minimálně bojovné. V poledne jsme se s řekou rozloučili a zakončili naše ostravické muškaření.

V pozdním odpoledni jsme ještě vyjeli asi dva kilometry nad Čeladnou na Čeladénku 1, a to pod jeden z místních splavů. Zatímco moje žena beskydské muškaření úplně vzdala, já se pokoušel (opět hlavně na sucho) přelstít nějakou rybu. Chytl jsem zde asi 15 hubených potočáků, ale jen 3 kusy měly těsně nad zákonnou míru. I ty jsem samozřejmě vrátil vodě. Potom jsme se už sbalili a vydali na zpáteční cestu. Pochopili jsme, že krásné muškaření už tu bylo, ale kdysi dávno.

Hlavními příčinami uvedeného zjištěného stavu na námi navštívených revírech je podle našeho názoru:
a) slabá rybářská kontrola revírů, která by především měla eliminovat pytláctví,
b) pouze občasná (nárazová) likvidace predátorů (nestačí za rok odstřelit pár volavek a jednoho kormorána nebo černého čápa),
c) vysazování násadových ryb jen do několika „pohodlných“ nebo „příznivých“ míst a vysazování převážně jen ročních ryb.

Zbývá snad jedině doufat, že se v budoucnu tyto revíry dostanou do péče někoho, kdo se jim bude věnovat s patřičným entusiasmem (a odbornými znalostmi) a nebude sledovat jen materiální zájmy a vlastní prospěch. Podaří se to vůbec někdy?