Nevím, jaké jsou výjezdní statistiky českých rybářů do zahraničí, kolik jich ročně vyjede, jestli jich přibývá nebo ubývá, ale faktem zůstává, že suma ročně vyjeduvších rybářů do ciziny za účelem rybolovu bude zajímavá. Co to způsobuje? Pomineme-li fakt, že hospodaření na tekoucích vodách v ČR skýtá na prutu většinou stejný obrázek třepetajících se třicítek, hraje zde bezesporu roli i touha nejen zdolávat větší kusy ryb, ale i objevovat nové končiny, poznávat přírodu, zkrátka cestovat. U mě tomu nebylo jinak.

Proslulé "duhákodromy" u rakouských sousedů už podle mého soudu přestaly hrát dávno prim, a tak se čím dál více muškařících Čechů pouští například do Skandinávie, na Balkán, do Velké Británie, Mongolska, Kanady či do Ruska, i když asi hlavní nápor tyto země teprve čeká. Žádná novina. Trend rybolovu v zahraničí započal již v 90. letech a stále se ještě vyvíjí díky stoupající životní úrovni, takže by bylo do případné statistiky skutečně z čeho těžit. O tom by zde ale mohl odborně pojednat někdo povolanější.

Švédské městečko Ammarnas, které jsem letos navštívil, leží blízko soutoku dvou řek, a to hlavního toku, řeky Vindell(která dala název celé provincii), a jeho menšího přítoku, říčky Tjullan, by pro české muškaře Skandinávii znající nemělo být žádnou velkou neznámou. Tipnul bych si, že hodně příznivců stránek MOL Ammarnassko již zná coby inkubátor bodavého hmyzu se svou nekonečnou, intenzivní suchou muškařinou krátkého laponského léta.

Mé vyprávění bude ovšem z jiného soudku. Sever mi ukázal jinou a to poněkud drsnější tvář… Nejprve ovšem suše k revíru:

V zásadě se dá okolí Ammarnasu rozdělit na 4 větší sektory:
1) řeka Vindell nad jezerem X a pod ním
2) řeka Tjullan pod jezerem Tjuallarask a jezero samotné.

Obě řeky jsou horského charakteru, četné peřeje se střídají s pomalejšími proudy. Na Vindellu lze natrefit na divoké kaskády ale i najít partie připomínající už spíše hladinu jezera s písčito-kamenitým dnem pod několika metrovou hloubkou vody. Tjullan se prodírá soutěskami z krystalických břidlic a jemných dioritů. Tjullan je proslulý hojným výskytem lipana. Horní tok Vindellu je hlavně o pstruzích. Lipan se zde vyskytuje sporadicky. Za to pod jezerem X se dá na zmiňovaném Vindellu kromě pstruha chytit i kapitální kousek černo-olivového lipana. Jinak zde řeka rychle odsýpá.

3) jezera v horských oblastí oplývají hojností štik, sivenů, nebo velkých síhů, doprava tam není vůbec jednoduchá. K jezerům lze buď to létat helikoptérou, jet na koni a ti zdatnější mohou otestovat svoji fyzičku zdoláním několika drsných kilometrů ostrou chůzí.
4) Peřej Sjofordsen na řece Vindell, je úsek sám pro sebe s režimem catch and release. Je proslulá po celé provincii a ne-li celém Švédsku. Cena povolenky na tento úsek je skutečně dech-beroucí, úlovky též.

Dvě řeky horských charakterů, dvě zcela odlišné tváře a jedinečné atmosféry, které je obklopují. Metody lovu jsou zcela rozdílné, no a ryby ve vodě totálně neviditelné, dokonale splývající s prostředím. Hodně dobré lipaní stanoviště na Vindellu pod Sjofordsenem může být i pouhé rozhraní dvou rychlých proudů, ovšem v hloubce několika metrů. Záhodný je zde delší a tvrdší prut, šňůry se uplatní ty rychle potápivé. Za to Tjullan je o klasickém chytání s pětkovým prutem metodami jako u nás, populární je lov ve směru s proudem. Nechytá se zde ve velkých hloubkách, peřeje střídají mírně tekoucí úseky, tišin je zde pomálu.

Cesta
V době vyspělých informačních technologií skutečně není problém zorganizovat si všechny potřebné náležitosti k cestování svépomocně. V případě letecké varianty je nutno ještě na severu zapůjčit vůz k čemuž postačí základní znalost angličtiny či němčiny a vše jde jako na drátkách. Ideálním řešením je vlastnictví dobrého vozu a mezinárodního řidičského oprávnění. K polárnímu kruhu je to od nás přeci jen pouhých 5500 km.

Povolenka
V Ammarnaském rybářském centru lze zakoupit libovolnou povolenku do okolních revírů za 900 až 1200 SVK (2700-3600 Kč) na týden a už můžete nahodit. Několik málo pravidel lovu jsou napsaná na jednoduché kartě sloužící jako povolenka a mapka kompletního regionu s rybářskými sektory zároveň. Pravidla lovu jsou jasně vyřčeny v pár větách,zajímavé je, že od vody si lze někde vzít tolik ryb, kolik je možno za den sníst (v Česku by to sklouzlo k onomu: „kolik se unese“), někde jsou stanoveny minimální lovné míry v cm a povolen je pouze barblessový hák. Zde musím podotknout, že omezení protihrotů na háčcích se valně nedodržuje.

Na severu
Naše dvouhlavá výprava dorazila na místo 27.7 v 20:00 hod, rychlé ubytování a okamžitě nabíháme na řeku Tjulan, kde namísto požadované říčky o rozměrech Vltavy nad Lipnem nebo Mže 1 vidím dravý tok se zatopeným pobřežním porostem. Na dva kroky od břehu už je bezedná, na chlapa hluboká proudnice průzračné vody. Bercuji tedy podél břehu a snažím se něco vydráždit oranžovou lurou. Asi po třech hodinách přichází pořádný záběr a pstruh kolem 40cm se předvádí v metr vysokém skoku, následně ztrácím kontakt. Švihám vodu dál jak fanatik až do 3 do rána, kdy oficiálně končí lov. To bylo z prvního dne vše, následující ráno hustě prší, vítr bičuje krajinu. První tři dny se mění v prutohodiny čekání na solidní záběr. Zkoušíme to na řece Vindel, kde by vzdutí hladiny jakožto na větší řece nemuselo mít tak markantní vliv na rybí aktivitu, ale i tam dřeme bídu. Ze vzorů mušek nefunguje nic… Mudleři, zonkery, nymfy, lury, suché mušky vůbec, žádní mravenci, jepičky, smetí, rudořitky, oldschooly, goldheady, tungsteny, zkrátka NIC, snad na klasického suchého chrostíka občas skočil dvaciáš. Ani černé zonker pásky na streamrech nenesly ovoce, nikde ani ryba. Vzpomínám s hrůzou na článek o Bialerevě a uvažuji o zapůjčení raftu. Mezitím parťák Ondra nahlašuje několik šibalských drbanců. Přeci jenom chytá na různé české imitace červů, zatímco já vodím do kola streamer.

Řeka Vindel nad vodopádem X údajně lipany příliš neoplývá, zato pstruzi by zde měli být až tříkiloví. Konečně mám záběr na běličku z luminiscenční trubičky a následuje neslaný nemastný boj. Jaké bylo mé překvapení, když se v síti mrskla místní forma pstruha obecného v délce kolem 35 cm. Na první pohled připomíná tato ryba načervenalého pstruha duhového (foto nemám). Vzplanula trocha naděje, leč byl to z onoho dne opět jediný takovýto zážitek. Ondra chytil pár lipanů pod 20cm. Byla to zkrátka charita. Bodavého hmyzu létalo ve vzduchu minimum a pro šedý prach, který řídce sedal na hladinu se věru žádné rybě zvedat nechtělo. Ammarnas se vyprázdnil, zůstavší rybáři kteří zklamaně chodili kolem vody se mračili víc než počasí. Výjimkou nebyl ani znalec ze Stockholmu jenž po dvou dnech chytání nakonec ulovil 0,51 Kg jedince pstruha, ale po další neúspěšné 24hodinovce shodil půlroční vous a s výrazem masového vraha opouštěl městečko.

Čtyři dny hustě mžilo, voda klesla o půl metru, nad městem se poprvé ukázalo v malém oku slunce, což mě povzbudilo, takže jsem dalekou výpravu nepořádal a vyrazil na řeku Tjulan, hned do jedné z děr nad táhlým Ammarnaským proudem. Pokusil jsem se pomocí tří stejných mušek rybám vsugerovat nějaký ten hlad. Po žebra opřen do rychlého proudu lovím tedy hodně na krátko jenže ani teď nejdou mušky evidentně po dně. Různě s muškami čachruji, vytahuji, popouštím. Nic. Asi po desátém náhozu dávám trochu nelogicky nejtěžší mušku nejblíže ke šňůře, soustava létá vzduchem jak bolaso. Hrůza. Tři goldheady drnčí o kameny na dně, když v tom takové to klasické zastavení… Zasekávám a konečně cosi se mnou v Laponsku vyjma počasí bojuje. Po urputném souboji vykoukne z vody hlava lipana přes 40, měřím metrem ve vodě zhruba 45 cm. Balada. Ocelový lipan. Druhý nához ryba 40 cm, třetí nához ryba pro kterou je kontakt s rybářem zřejmě jen nebetyčná týdenní posilovna. Ocelové torpédo však najednou v tahu předvede pár česko-lipanových výkrutů a svobodně zamává ploutvemi. Z oné tůně jsem vylovil ještě řadu slušných ryb, leč podobný souboj už nepřišel. Ondřej chytil v mělčím proudu nade mnou taktéž několik čtyřicítkových ryb, takže nálada šla nahoru i přes fakt, že celý zbytek dne propršelo a rapidně se ochladilo na 11 stupňů. Večery byly o ničem.

Zkrátka nesedělo spoustu věcí, otázky nasnadě stokrát převyšovaly odpovědi či chatrné teorie. Tak například způsoby lovu praktikované místními byly minimálně prapodivné. Kdekdo tahal sumcovým prutem jakousi polomrtvou krysu (žádný hladinový pop!). Hojný byl pofidérní lov na splávek, s nad ním umístěným třpytivým háčkem z něhož se táhlo jakési střívko nebo jindy zase zakalené rybí oko. Na břehu byly k vidění ryby zbavené vnitřností bez známek druhotného poškození predátorem, nastražené mauserovy pírka do samoseku z větví, houfy trampů a karavanových turistů se třpytkami beroucí podměrečné ryby... Vůbec nejbarbarštější způsob chytání, ale zřejmě povolený byl lov na velký splávek, s malou třpytkou umístěnou pod ním, v rychlých proudech. Ta umístěna na návazci pod ním, byla takto neustále v pohybu, a ještě s oním plovoucím signalizátorem záběru… Plundrovala v rukou rybářů horní tok Tjullanu neskutečným způsobem. K vidění tedy nebyl snad už jen lov zatahovanou záclonou či podsekávání trojháky. Laponskou domorodou harpunu nelze potvrdit ani vyloučit. Nejvíc nás ale zarážel fakt, že proslulé laponské léto s nádhernou suchařinou se vůbec nekonalo. Počasí stálo za zlámanou grešli v celé severní Evropě a naše napěchované magazíny suchých vzorů se šklebily na dně vest naprosto nevyužity.

Velké ryby jsou údajně snadno k chycení na horských jezerech a nebo na horním toku řeky Vindell, kam se létá helikoptérou a kupuje speciální povolenka od původního obyvatelstva, jejíž vůdci si ovšem jen tak mezi sebe někoho nepustí. O povolenku je třeba zažádat hodně do předu a nejlépe to spojit s all inclusiv laponskou chýší - to vše není rozhodně zadarmo. O stojatou vodu jezer nikdo z nás kloudně nestál, zlatá kreditní karta v peněžence absentovala. Kouzlo zdejší říční muškařiny člověka plně pohltilo, no a dalo téměř zapomenout i na smělé přívlačové ambice s kterými jsem přijel. Došel jsem k závěru, že když se občas za daří i u nás na svazové vodě, tak proč by tomu mělo být ve Švédsku jinak.

Za pár dní už voda klesla těsně nad normál a dopolední rybařina bývala místy skvělá. Jen to počasí nestálo za nic. Krajinou zanořenou do mlžné slohy se občas přehnala přívalová záclona deště . V ammarnaské jámě tu a tam školím nádherné lipany přes 40, z toho jeden už byl pantáta blízko profesorské hranice. Ondra doslova diktoval v okolí Ammarnaského mostu s prutem neustále do oblouku, i přes fakt, že dochytával těsně za dvojicí Němců. Největší velikán mu po 5-ti minutovém boji ohýbá háček a mizí.

Jednoho odpoledne jsem zachytal v respekt budící tůni s nedozírnou hloubkou pod vodopádem X, kde by měly končit tou dobou táhnoucí pstruzi jezerní svou pouť. Vyšel jsem zcela na prázdno ač naděje na ohromné pstruhy tu je údajně velká. Pár místních splávkařů nepřítomně přehazovalo své velké kačeny, do toho hustě pršelo. Teplota klesala k 9 C.

Na večer jsme za slábnoucího deště vyrazili nad mohutnou kaskádu na řece Vindel. V proudech se dalo ulovit množství malých pstroužků, takže přesun na první „ nadjezí “ byla dobrá volba. K vidění zde byl totiž po sedmi dnech pobytu konečně hladinový sběr. Chytání dvacítkových lipanů ovšem nebylo to pravé ořechové, když v tom se uprostřed hladiny vynořil nejprve jakýsi čumák, pak se tři vteřiny táhnul hladinou tlustý hřbet, poté dvě vteřiny mohutný praporec a za několik vteřin půlka ocasní ploutve, která snad ani nemohla patřit lipanovi. Vživotě jsem neměl mimo prut takové šňůry a že mi teče horem do prsaček už jsem vůbec nevnímal… od té doby místo zvalo se někdy též „ u kytovce “. Už jsme Ho tam víckrát nikdy neviděli.

Řeka Vindell ani po tomto zážitku rozhodně nepřesvědčila. Lipani se zde neměli podle autorizovaných informací ani vyskytovat, vláčkařů jsme potkávaly požehnaně. Pstruží mrňousové si pro svoji velikost a vzhled vysloužily kromě výstižně-nesprávného názvu „ smalld “ i jinou bídnější přezdívku, což způsobilo celkovou averzi k tomuto slibně vyhlížejícímu říčnímu úseku. Možná škoda, ale reference ostatních rybářů byly podobné těm našim, takže štěstí už jsme zde později mockrát nezkoušeli.

Na další týden kupujeme povolenky na jezero Tjularask. Dopoledne jsme ještě zvolili výtok řeky Tjulan z jezera Tjularask. První co jsem po proudu na břehu uviděl byly dva blížící se fleky s plavačkovými pruty a pohupujícími se hrozny masa u boku. Bílé reflexní kombinézy byly skutečně rybáři. Každý na ocelovém kruhu circa šest urostlých ryb a na prutech ony splávko-třpytky (odborný název bohužel neznám).

Bylo mi prachmizerně, když jsem rozevlál šňůru a usilovně pracoval na jejím správném vedení. Arogantí polorybář mi šel ze druhého břehu vstříc a (s)prostě nahodil do téhož proudu, načež se posadil a pozoroval splávek, občas to přehodil. Inu zvláštní lidé se najdou všude. Mizel jsem okamžitě níže po proudu pod druhého polorybáře a prochytával jimi zplundrovaná místa. Skutečně zde dravý proud vydal několik pstruhů-smalldů a světlá muška Grizzly chmýřenka zabodovala v prvním odlehlejším zrcadlu. Tři lipani kolem 40cm největší možná 45cm, toť vskutku byla ocelová nádhera s hořkou příchutí - padesátka se totiž opět nekonala. Střed řeky byl již poplašen a tak jsem vyšel k jezeru, kde Ondra zabrozen po klíční kosti s úspěchem suchařil. Během půl hodiny začal uprostřed jezera mohutný sběr, který přecházel místy do hladinového varu. Stačily ale jen slabé poryvy větru s následným zčeřením blanku, i náhle divadlo ustalo. Pár zavalitých jedinců vydalo se porozhlídnout po zelených jepicích vyfoukaných blíže ke břehům jezera. Nastávaly bizarní výjevy na pozadí půlnočního scenária: Lipani kolem 60 cm si pohrávali s poskakujícími jepicemi jako kočka s myší, různě se na mělčinách „rochnili“ a mě přiváděli už přímo k šílenství, když opovrhovali dokonalými imitacemi jepic nebo chrostíků navázaných na vlascích 0.10 či 0.08. Za to jakýkoliv z nich kus pod 50 cm si dal okamžitě říct. Až do konce pobytu jsme tam na ně po půlnoci pořádali trestné výpravy, až Ondra zkontaktoval jednoho dne vskutku kapitální kus. Procítěný zásek však z nějakého důvodu vlasec nevydržel. Nezbylo nic než pozorovat, jak jezerní Lipan majestátně odplouvá do dálky….

Není to 100% pravidlo, ale i ve Švédsku platí, že čím dále od civilizace, tím ryb v řece přibývá a tak jsme se rozhodli podniknout několikadenní vandr do pustiny. Zajímal nás meandr mezi dolním a horním jezerem Tjularask, kde jsme tušili méně frekventované břehy. Po hodinovém pochodu za prvního slunečného rána se dostáváme k řece kolem 8:00, navazujeme mušky, ochlazuje se, začíná pršet, přidává se vichřice. Po pěti hodinách lijáku se na chvíli opět ukazuje vypelichané slunce, jepice a první kroužky na hladině. Začíná neuvěřitelný koncert, neboť světlých jepiček jsem si předvázal nepřeberné množství. Lipani se krmí po tuctech a pravost hmyzu výjimečně neřeší. Co nához to ryba kolem 45. Začínáme si konečně připadat jako v Laponsku. Jen co dofotíme lipana 48cm se začínají ukazovat opravdoví velikáni. Ze zdálky se ovšem nekompromisně blíží burácení několika motorových lodí… je to boj s časem a nervozitou. Čluny už jsou skoro u nás, sběr rapidně ustává, ale ještě přeci jenom stíhám ve vší té hektice potrestat jakési potopení mušky…no už podle čichu velký praporečník! Prut se ohýbá na max., lodě brzdí, ryba si to namířila přímo k jedné z nich, naštěstí skipr vše vidí a z plné rychlosti parkuje loď ke břehu. Přeplněná loď plechařů pozoruje souboj a emotivně fandí, při podebírání zní potlesk na otevřené scéně. Lipan jak ocelová trubka stříbřitě osvětluje uzávěrky fotoaparátů. Do padesáti centimetrů rybě chybí pár milimetrů, což ovšem mou radost nezkalilo, jako fakt, že lodě kibiců definitivně utnuly hlavní sběr, načež se do údolí přiřítila ledová slota. Celý zbytek dne jsme proseděli na břehu, občas empiricky prochytali. Nic se už ale nepřihodilo. Následující den jsem se probudil na břehu řeky a první co vidím je mohutný sběr lipanů. Vyzkoušel jsem za dopoledne celé roje umělých mušek, ale lipaní šlechta si do nového dne asi dobře protřela zrak. Bylo to k vzteku i fascinující. Okolnosti mě nutily spekulovat o možnosti presence síhů, leč praporce na hladině mluvily za vše. Inu nemůže být každý den posvícení. Odpoledne jsem byl nucen sledovat, jak hejno racků o sto kusech vysbíralo z hladiny všechny jepice do jedné, takže ryby zůstaly u dna a na racky jsem přeci jen nepřijel, plašení opeřenců nepomáhalo. Pech i zajímavá zkušenost.

Následující dny se počasí opět horšilo a za řeč stál pouze noční lov na jezeře. Tjullan byl o malých rybkách. Vyrážím proto zkusit štěstí na řeku Vindel pod Sjofordsen. Zabrodím do řeky a co nához to zásek do slušné ryby na obyčejnou, nepovedenou bodyglásovou nymfu. Tam kde končí pod Sjofordsenem táhlá tůň se rozprostírá skutečně nadějný úsek, jenom ti obří lipani opět obeplouvají mé imitace, za to čtyřicítky je lačně hltají. Dávám tedy řeč s jakým si místním zkušeným pardálem, v jehož krabičce jsou cca ty samé vzory co v mé a který to jenž mi dává za pravdu, že velké ryby zde žijící jsou skutečně selektivní a mazané. Vyměňujeme si pár much, ženem řeč o podivném počasí nebo velkých jezerních pstruzích. Na závěr mi doporučuje místní průvodce, kteří rádi provedou a zaručí úlovek snů. Ve čtyřech slunných dnech, které jsem tam zažil se rezavý kotouč líně táhl od obzoru k obzoru a vystoupal jen proto, aby vyhřál vzduch na 20 stupňů max. a pak na hodinu zapadl za kopec.

Pobyt se chýlil ke konci, hladina řek definitivně klesla a břehy se obsypaly rybáři. Na nejlepší úseky se stála kolem 21:00 na břehu doslova fronta. Většina lidí měla na konci návazců velké lury, či monstrózní třpytky. To že na vlasce o průměru 0,20 na sucho celý den nic nechytají jim v celku nevadilo. Úlovky kolem 40 cm je nechávaly chladnými. Za těchto rybářských nájezdů jsem si nejednou zavzpomínal na klidnou atmosféru osamělosti v přírodě prvních dnů. I tak se pojala do mého rybolovu vkrádat jaká si letargie. Není divu, že B výkon mi zůstal až do odjezdu přišit jako cejch, najednou došla síla a chuť něco změnit. V rameni už to křupavě vrzalo, 17 dní tuhého řemesla si počalo vybírat svojí daň. Úlovky se vlekly ve stereotypu čtyřicítkových lipanů, sem tam to zpestřil nějaký pstruh „smalld “, či po břehu chodící ortodoxní Holanďan-suchař, jenž si takto velké ryby nemohl vynachválit! Já jsem nosil podběrák o poznání větší, takže o nějakém velkém nadšení nemohla být řeč. Ondřej byl na tom podobně, akorát si občas večer docházel snížit sebevědomí pod silniční most do Ammarnasu, kde mu v jámě mušku pokaždé něco urazilo a potopený osobní vůz to zajisté nebyl. Ani rybolov kolem 3 hodin ráno nenesl vytoužené ovoce, takže jsem poslední dny pobytu spíše objevoval zapomenuté úseky řek….

Tři dny před odjezdem jsem už toho měl kolem 21:00 hod dost, lěč zašel jsem ještě pokibicovat Ondrovi, který už chodil na ryby jen sporadicky. Tentokrát si měl vyrazit na lipany kamsi nad Ammarnas. Nechápal jsem zprvu jeho počínání když jsem se k němu blížil… Pořád tam tak stál v proudu a donekonečna lipanový prut podepřený o spánkovou kost ,občas to popustil pak stahoval a zase dokola. Jak dokouřil, hned si zapálil. Pak jsem si všiml, že u toho poněkud přiopile vrávorá, jako by byl stahován do hluboké tůně. Bylo mi vše jasné. Usedl jsem na skálu pod kterou se vše odehrávalo… Nikdy jsem moc nevěřil vyprávěním o několikahodinových soubojích s rybou, sváděných za obskurních podmínek kdesi na Potůčku, ale to co jsem viděl nyní mě fascinovalo. Rybář zde tancoval jak ryba pískala. Ondřej bezmocně hlásil, že rybí jedinec neurčitých parametrů už dobrou půl hodinu nechce se z proudu hnout! Čtyřkový prutek v oblouku rytmicky vyvrzával do rytmu, v blanku hladiny těkající, vlásenky 0.10. Náhle si ryba vzala 20m šnůry jako nic a vydala se na zhruba kilometrovou plavbu po proudu. V nehlubokém proudu se na přívěs pověsil ještě pstruh z rodiny dvacítkových, což nad údolím způsobilo krupobití nenávistných slov. Obavy zde byly opravdu na místě. Ryba vycítila svou šanci, no a kurs na Ondru šel mezi kibici prudce nahoru. Po hodinovém pochodu za dubletou došlo na ultimátní boj v jedné z děr nad Ammarnasem ve kterém se nejprve Ondra mistrně zbavil dvaciáše a na třetí pokus se mu v podběráku rozprostřel statný pstruh obecný potoční, kterýžto byl k jeho nelibosti opět zvedán, fotografován, měřen, nikoliv ovšem vážen a zabit. Když se metr zastavil na čísle 53 cm, byl opravdoví důvod k obdivu, neboť jak praxe ukázala, jednalo se zde taktéž o ne zcela běžný úlovek - úlovek zhýčkance místních znalců. Ondřej potvrdil svou pověst dobrého rybáře a přijal se skromností jemu vlastní gratulace od všech přihlížejících. Fantastický zážitek na konec pobytu.

V úlovkové knize trofejních ryb, vedené v místním fiskecentru figurovaly z 90% ryby ulovené na Sjofordsenu a já sem si tak trochu uvědomil proč a na co může být FVO Ammarnas pyšná. Je jen na škodu, že se mezi pojmy Ammarnas FVO a Sjofordsen v poslední době vkrádá rovnítko… Když proto trochu alibisticky zapřemýšlím kam asi chodí místní lidé pro maso, a jaké jsme měli za celou výpravu mrzuté počasí tak mi dochází, že můžu být se svými úlovky z Tjullanu vcelku spokojen. Ondřej si po zásluze liboval, neboť jeho pstruh se zde v databázi této řeky řadil vskutku k těm největším. Psaní o rybařině a o úlovcích na peřeji Sjofordsenn by vydalo na samostatný článek, neboť režim chyť a pust, limit týdenních povolenek a přísná pravidla nesou i na švédské poměry pozoruhodné ovoce. Zpřísnění pravidel na ostatní úseky řek by určitě nebylo od věci. Toť pár postřehů na závěr. Při opouštění regionu se mi hlavou proháněli smíšené pocity, ale když se nyní zpětně ohlédnu, vidím fantastickou rybařinu, které k dokonalosti chybělo už jen skutečně málo…