Zážitky z rybaření na irském jezeře Lough Corrib a stručný popis tohoto revíru.
Když jsem v knize Boba Churche „Lov pstruhů na umělou mušku“ pročítal kapitolu o lovu na jezerech v Irsku, ani mne nenapadlo, že se na vysněné jezero Corrib podívám tak brzy. Bratr mé manželky Lenky Martin získal půlroční stipendium na univerzitě v Belfastu, a jelikož je manželka velká cestovatelka a do Irska se vždycky chtěla podívat, jeli jsme ho v květnu letošního roku navštívit.
Květen jsme pro naši návštěvu nevybrali náhodou. Zaprvé je květen podle dlouhodobých statistik nejsušší měsíc v jinak deštivém oceánském klimatu a zadruhé nastává v Irsku vrchol sezóny lovu divokých potočáků, kvůli kterému se sjíždějí rybáři z celého světa, a tím je rojení májovek. Od Dr. Křivance jsem získal kontakt na pana Mika Monaghana, který sponzoroval náš tým na Mistrovství Světa, které na jezeře Corrib proběhlo v roce 1995. Mike bydlí v malém městečku Headford asi 5 km od jezera Corrib, kde vlastní benzinovou pumpu, obchod a autosalón vozů Škoda, první svého druhu v Irsku. Poté, co jsem mu napsal, mi Mike velice ochotně odpověděl, že mne na pstruhy vezme, že tou dobou určitě budou májovky a že mi kromě muškaření ukáže ještě takzvaný „dapping“, což je lov na živé májovky.
Naše cesta proběhla přes London Stanstead (kde nás mimochodem kvůli nemalé rybářské výbavě pěkně zkasírovali za nadbytečnou váhu zavazadel) do Belfastu, kde na nás čekal Martin. Jeden den jsme pobyli ve městě a pak jsme si vyzvedli v půjčovně objednané auto a vyrazili jsme na okružní cestu, nejprve po severním pobřeží Severního Irska a pak do Irské Republiky. Nemá cenu popisovat krásnou přírodu a příjemné zážitky s příjemnými lidmi, to by patřilo do jiného časopisu. Zkrátka jsme v pondělí 17. května dorazili do města Galway na západním pobřeží, kterým protéká řeka Corrib a které leží asi 15 km jižně od jezera.
Poté, co jsme si našli kemp, jsem zavolal Mikovi a domluvili jsme si schůzku v Headfordu. Mike nás nejprve vzal na krátkou obhlídku jezera, které vypadalo velice divoce i přes klidnou hladinu, na které se několik lodí pokoušelo o úlovek a na jejichž adresu Mike suše konstatoval, že je to ztráta času, protože nefouká vítr. Jelikož podle předpovědi počasí mělo druhý den foukat, domluvili jsme si na devátou ráno schůzku v Headfordu a Mike hned telefonicky objednal májovky. Ve zbytku dne jsme si ještě prohlédli romantickou zříceninu středověkého kláštera Ross Abbey (jeho minulost zas tak romantická nebyla, neboť jej v roce 1680 vypálili Angličani, podobně jako většinu hradů a klášterů v Irsku) a dojeli jsme na divoké pobřeží Atlantiku, kde jsme viděli nějakého místního lovce, jak právě ulovil platýse, a přespali jsme v kempu přímo na útesu nad mořem.
Ráno již od osmi hodin foukal velice svěží západní vítr a po jezeře se táhly pěkné vlny. Mike měl již připraveny dva dlouhé pruty na "dapping" připevněné ve stojanu na autě. Domluvili jsme se, že nám nejprve ukáže, jak se chytá na májovky, a že bude chytat i Lenka, a pak se uvidí, jestli vyzkoušíme i mokré nebo suché mušky.
Poté, co jsme nasadili na drift nad prvními mělčinami poblíž zátoky, kde Mike kotví svou loď, na háček napíchl tři májovky a dal Lence do ruky prut, já jsem seděl na přídi a snažil se něco vyfotit. Jak se loď ve vlnách houpala, Lenka neudržela májovky na hladině, ty se vznesly do vzduchu a za nimi vylétl z vody první potočák a samozřejmě minul. Během prvního driftu jsme ještě propásli několik záběrů a Mike byl bez záběru, patrně i z toho důvodu, že loď řídil tak, abychom něco chytli především my.
Během dalších driftů jsme se s Lenkou střídali, já jsem byl většinou bez záběru a Lenka jich několik propásla. Mike chytil dva pěkné potočáky a několik menších a několik jich netrefil. Na mne se nakonec také usmálo štěstí, kdy jsem nejprve jednoho minul a pak jsem jednoho třicátníka chytil. Nejvíce záběrů jsme nakonec měli v zátoce, ze které jsme vyjížděli. Jelikož Mike musel asi v jednu hodinu skončit, zkoušel jsem ještě chvíli chytat ze břehu, ale bez úspěchu. Ve středu Mike nemohl a tak jsme den strávili na mořském pobřeží a v pohoří Conemara.
Ve čtvrtek, kdy jsme se opět ráno sešli, nám Mike sdělil, že ve středu díky jihozápadnímu větru ryby braly, neboť jeden jeho kolega chytil na živé májovky patnáct pstruhů a druhý na suchou napodobeninu májovky osm. Bohužel foukal poměrně studený severák, a tak to nevypadalo úplně ideálně. Mike se rozhodl zůstat u „dappingu“ a já jsem zkoušel chytat nejdříve na mokré, pak i na suché mušky. Ryby celkem braly, ale nemohli jsme je zaseknout. Mike propásl nejmíň patnáct záběrů, což ho tak vyhecovalo, že se slovy „dokud nechytím rybu, tak domu nepojedem“ zrušil několik schůzek, které měl naplánované na odpoledne.
Jelikož byla celkem zima, vytáhli jsme z batohu rum a během popíjení jsme debatili o všem možném včetně politiky, kdy jsme se nakonec shodli na tom, že největší chybou je, že ve vládě nejsou rybáři. Já jsem propásl pět záběrů a Mike nakonec asi ve tři konečně jednoho potočáčka dostal a mohli jsme jet domů, což uvítala hlavně Lenka, která už byla ve větrném počasí pěkně hladová a promrzlá.
Mike nám nabídl ubytování ve své rybářské chatě, kde jsme strávili poslední noc u jezera Corrib, a pak jsme se již museli rozloučit a pokračovat na jih, abychom stihli ještě projet poloostrov Dingle a vrátit se do Belfastu. Po cestě jsme se ještě zastavili v Galway, jelikož jsem chtěl zkusit štěstí při lovu lososa, ale bohužel povolenky byly již vyprodané (prodávají pouze po sedmi povolenkách na dopoledne, odpoledne a večer a je třeba si je objednat několik měsíců předem), což mne mrzelo, neboť podle jednoho místního rybáře, s kterým jsme se dali do řeči, bylo v řece poměrně hodně ryb a velkých a každý den se nějaká chytla. A tak mým největším životním lososem prozatím zůstává lososí strdlice, kterou jsem spolu s dalšími losůsky a malými potočáky chytil na jedné menší říčce.
Závěrem bych chtěl všem čtenářům doporučit návštěvu Irska, neboť je to velice pohodová a přátelská země (snad se jednou takové pohody dočkáme i u nás), v mnohém podobná naší, obzvláště ve vnitrozemí, ale mnohem upravenější, s drsnější přírodou podél pobřeží Atlantiku a v horách. Klima je sice oceánské, tedy s četnými dešťovými srážkami, ale například nám za celých čtrnáct dní ani nekáplo. Rybaření je zde velice těžké, ale o to krásnější. Kromě lovu na stovkách jezer se zde dají v řekách ulovit lososi a koncem léta a na podzim se podél mořského pobřeží úspěšně loví makrely a tresky. Samozřejmě nemluvím o možnostech pěší turistiky, potápění atd.
V druhé části článku o návštěvě Irska vám přináším stručné shrnutí možností rybaření na jezeru Corrib, o které jsem požádal Mika Monaghana, a doplnil ho několika vlastními zkušenostmi.
Jezero Corrib je největší z irských jezer s plochou hladiny zhruba 44 000 akrů (což je zhruba 180 km2). Průměrná hloubka je díky celé řadě mělkých zátok a zálivů pouze 9 stop (přibližně 2,7 m), nejhlubší místo má hloubku téměř 200 stop (60 m). Na hladině je celá řada ostrovů a ostrůvků, z nichž největší se jmenuje Inchagoil. Voda v jezeře je velice čistá a v mělčích místech je z lodi vidět na členité dno. Rybářská sezóna začíná 15. února (jezero nebývá v zimním období pokryto ledem, pouze během obzvlášť tuhých zim jsou zamrzlé některé zátoky) a končí 30. září. Jezero je jedním z nejlepších míst pro lov původní divoké formy pstruha obecného na světě, všechny ryby pocházejí z přirozeného výtěru. Loví se především z driftujících lodí, ale na vhodných místech i ze břehu. Denní úlovek není omezen, je však stanovena minimální míra pstruha 12 palců (asi 30 cm). Největší ulovený pstruh vážil více než 26 liber, což je zhruba 11,5 kg. Dalšími druhy ryb jsou losos, který vytahuje z moře řekou Corrib a vytírá se v přítocích do jezera (sportovní rybáři zde nemají lososa až tak v oblibě, jelikož zabírá trdliště pstruhům), štika, okoun, plotice a v menší míře i mořský pstruh. Rybaření je zdarma, ale rybáři si mohou dobrovolně zakoupit jakýsi certifikát, a tím podpořit management pečující o jezero. Ve všech městečkách a přístavech si lze pronajmout loď se zkušeným průvodcem, bez jehož pomoci je rybaření velice těžké (o tom jsme se přesvědčili i my, kdy hodně lodí, které jsme potkali, bylo bez záběru). Loví se především na umělé mušky, a to jak na klasické mokré, tak i na suché mušky a nymfy. Sezóna začíná většinou v březnu líhnutím malých černých pakomárů, zde zvaných „Duck fly“, pak následuje líhnutí olivek a muškařská sezóna vrcholí lihnutím májovek v druhé polovině května a v červnu, kdy hladinu jezera o víkendech křižují stovky lodí a kdy hodně muškařů přechází na „dapping“ s použitím živých májovek.
„Dapping“, česky lov s vátou šňůrou, je tradiční irská metoda platná především během rojení májovek. Používá se 4 - 5 m dlouhý prut s muškařským navijákem, na kterém je navinutý silnější vlasec, tak asi třicítka, ale stačil by i smekací naviják. Důležitá je dlouhá rukojeť prutu, aby se dal opřít o lavičku nebo sedátko během chytání. K vlasci je připevněn asi 1 m nylonové příze, která slouží jako jakási plachta a která ve větru nadnáší vlasec. K nylonu je přivázán asi 1,5m vlasec zhruba o síle 0,25 mm a na něm již pevný jednoháček velikosti 10 – 12. Na háček se napíchnou dvě až tři májovky tak, aby dobře plavaly, a vypustí se na hladinu před ve větru driftující loď. Májovky si můžete sami nalovit v křovinách v okolí jezera a nebo se dají získat od místních dětí, které je sbírají. Silný vítr je nezbytný ze třech důvodů. Tím, že loď driftuje ve větru poměrně velkou rychlostí a nástrahy se kolíbají na hladině asi 5 m před ní, neplaší se jinak velice ostražití pstruzi. Vítr sráží na hladinu líhnoucí se májovky a na ty pak útočí pstruzi, a dále nadnáší celou sestavu a vytváří na nylonové přízi oblouk, takže koncový návazec jde kolmo k hladině a opět neruší ostražité ryby. Celý fígl spočívá v tom, že je třeba držet prut ve větru a ve vlnách tak, aby se nic kromě májovek nedotýkalo hladiny a neplašilo ryby, ale aby na druhou stranu májovky seděly pořád na hladině a nezvedaly se. Někdy ale naopak platí poťukávání o hladinu. Jakmile pstruh sebere nástrahu, což se většinou ani na hodně zvlněné hladině nedá přehlédnout, je třeba sklonit prut a napočítat do tří a pak zaseknout. Správné nečasování a síla záseku je zásadní pro úspěch a je ji třeba natrénovat. Lovec drží většinou prut v jedné ruce a druhou pomocí vesla řídí drift lodě tak, aby byla neustále kolmo k vlnám a zároveň aby se pohybovala přes podvodní vyvýšeniny, které jsou místem výskytu pstruhů. Jakmile ryba zabere, pustí veslo a obouruč zasekne. Pokud máte průvodce, řídí loď on a vy se můžete plně věnovat chytání.
Takto se dá chytat prakticky na cokoliv. Během léta se používají luční koníci, pakomáři, v pozdním létě šídla a tiplice zvané „Daddy Long Leg“. Mike dokonce již asi před deseti lety jako první s úspěchem vyzkoušel i chytání na cvrčky, které se v poslední době stává během léta velice populární a cvrčky můžete zakoupit ve většině rybářských obchodů.
Kvalitní muškařina pak opět začíná v polovině srpna a pokračuje až do konce sezóny. V poslední době je během celé sezóny velice úspěšný a stále populárnější lov na pakomáry, ale tradiční irské vzory mušek, jako jsou „Green Peter“, „Sooty Olive“, “Connemara Black“,“Kingsmill“, „Dabbler“, “Peter Ross“, “Cock Robin“, “Octopuss“ a různé mokré a suché napodobeniny májovek, jsou stále úspěšné.
Zhruba od poloviny června do konce července vystupují do jezera lososi, které rybáři loví většinou vláčením nebo trollingem, ale díky tomu, že jejich tah probíhá pouze v určitých částech jezera, je nezbytná přesná znalost místních podmínek.
Více informací o rybaření v celém regionu města Galway můžete také získat na www.wrfb.ie, kde je možné i získat informace a objednat si povolenky pro lov lososů na řece Corrib přímo ve městě Galway.
