Čtvrtý díl reportáže z MS v muškaření 2021 ve Finsku.
Je čtvrtek 12.8.2021 a je tu den, kdy se všichni účastníci MS stěhují na oficiální hotel. Celé dopoledne uklízíme chatu a balíme si všechny věci. Je to jedna z nejotravnějších částí každého šampionátu. Stěhování! Před polednem máme zabaleno a odjíždíme směr Ruka, kde se ve zdejším zimním středisku nachází i náš hotel. Pod kopcem je i jedna pizzerie, kde si dáme naši nejsevernější pizzu v životě 😊.
Před nastěhováním do hotelu je nutný test na Covid, kterým všichni procházíme bez ztráty kytičky. Celou dobu jsem čekal, jestli ta moje rýmička nebude nakonec Covid, což se naštěstí nepotvrdilo. Nic nám tedy nebrání se ubytovat. Já spím jako již tradičně na pokoji s Datlem, se kterým máme už za ta léta propracovaný systém obydlení hotelového pokoje. Místnost si vždy rozdělíme přesně na půl, abychom si pak mohli vybalit veškeré věci a rozmístit je po všech volných částech pokoje. Máme totiž tolik věcí, že je dobré je mít vždy všechny na očích a na nic nezapomenout. Dalším krokem je vyvěšení cedulky „Prosím nerušit“ na vnější stranu dveří našeho pokoje. To je taková naše tradice. A to proto, aby nám náhodou uklízečka neshrnula všechna ta peříčka a dubbingy ze stolu do koše. A možná to taky děláme kvůli zachování dobrého duševního zdraví každé uklízečky, která by nikdy neměla tuto Pandořinu skříňku otevřít 😊.
Odpoledne odpočíváme a kolem šesté se začneme chystat na slavnostní zahájení, které má vypuknout v sedm. Většinou to bývá pompézní akce s muzikou, průvodem městem, s hymnami, atd. To by tu ale s námi nesměla být ta covidová situace a asi bychom taky nemohli být ve Finsku, kde si na takové šarády asi nepotrpí. Po klidném zahájení MS se všichni odebereme do hotelové restaurace, kde nás čeká večeře. Celou dobu jsem se těšil na nějaké finské speciality a měl jsem tedy na zahajovací večeři obrovskou chuť. K mému překvapení to zase tak velký orchestr chutí nebyl a nakonec to u mě na plné čáře vyhráli na kyselo nakládaní sledi. Ti byli famózní! Po večeři následovala porada kapitánů a losování. Jak se s nadsázkou říká, ta nejdůležitější část závodu. Mě čekají první den obě kola na velké řece Kytkajoki, ke které se musí absolvovat hodinový sestup po sestavě dřevěných schodů a lávek do jejího údolí. Večer si tedy důkladně připravím všechny věci a snažím se co nejrychleji usnout. Ráno totiž v půl páté vstávám!
Sotva zavřu oči, už zvoní budík. Alespoň mi to tak tedy připadá. Rychle a vydatně se nasnídám a jdu čekat na svůj autobus. Každá z pěti skupin totiž odjíždí od hotelu na svůj sektor v jiný čas a jiným autobusem. Vždy se ale ještě všichni z českého týmu setkáme u odjezdu prvního autobusu, abychom si mohli ještě popřát hodně štěstí a plácnout si na pozdrav! A tak to děláme i dnes. Mám před sebou skoro hodinovou cestu autobusem a taky hodinovou procházku k mému štontu, jak se závodnímu místu říká. Jde se mnou i Pejchy, který mi pomáhá s věcmi a zůstává se mnou během mého prvního kola. Procházka ke štontu je velice výživná a sami rozhodčí někdy netuší, kudy dál. To je vcelku vtipná situace na to, že jsou místní 😊. Nakonec se nám ale daří moje místo na Kytkajoki najít.
Zkusím to moje místo trochu popsat. Je dlouhé asi 100 metrů a po celé délce stejně široké, nějakých 20 až 25 metrů. Je celé proudné a voda zde teče neskutečně rychle. Nikde nelze přejít na druhou stranu, to by bylo totiž o život. Snažím se zde najít nějaká místa, kde se rychlost proudu mění a kde by mohli stát lipani. Měří se totiž jen lipan a to větší než 25 cm. Moc takových na oko pěkných míst tu ale není a bude to spíše o poctivém prochytávání každého kousíčku řeky. Připravuji si tedy celkem tři pruty. Jeden čtyřkový a jeden trojkový Superb v deseti stopách na lehčí a těžší nymfu. A jeden kratší trojkový na sucho. Na splávek nebo mokro to tu je totiž bohužel velice rychlé. Moje slečna rozhodčí přesně v devět hodin odpíská začátek prvního kola. Jdeme na to!
Beru si nejdříve lehčí nymfu a začínám na konci svého štontu házet nymfy do vody ještě ze břehu. Půjdu totiž postupně s nymfou proti proudu tak, jak jsem ze všech našich závodů zvyklý. Tak totiž můžu postupně prochytat každý kousek řeky a co nejméně si tak ryby plašit. A hned na asi třetí hod přichází záběr a po chvilce je v mém boďáku první lipan. Tak takhle by to šlo, říkám si. Lipan si vzal ženylkovou žížalu s 3,8 mm tungstenem, kterou mám na spodním přívěsu. Na horním mám pak bažantíka s 3,5mm tungstenem. Jakmile tuto sestavu hodím trochu dále od břehu, je jednoduše moc lehká a já se vůbec nedostanu ke dnu. Rozhodnu se tedy, že nejdříve prochytám asi dvacet metrů břehu nad sebou. Držím se tedy u břehu, házím proti vodě a občas i do proudu před sebou, co kdyby náhodou. Stojím asi metr od břehu asi v metrové hloubce. Kdybych zabrodil ještě asi o metr hlouběji, už bych to neustál a vzal by mě proud k sousedovi pode mnou. Cestou proti proudu přidám ještě asi dva lipany. Jednoho od břehu a jednoho z proudu. Jsou to pěkní lipani kolem 35 – 40 cm, kteří mají velkou žížalu poctivě zaseklou a naštěstí nepadají. Po půl hodině se dostávám k nepatrné jamce u břehu, ze které dám na deset hodů čtyři ryby. Největší lipan má 41 cm. Je to jako v pohádce a já si říkám, že to bude asi pěkný masakr. Tipuju, že bych mohl dát kolem třiceti ryb. Mám jich totiž po třičtvrtě hodině už sedm. Tato pohádka ale skončila stejně rychle, jak začala. Postupuji podél břehu řekou pomalu nahoru. Zjišťuji, že proud je zde daleko rychlejší, než se ze břehu zdá a v něm ti lipani prostě nestojí. Říkám si, že budou určitě na druhé straně řeky, ale tam prostě nemám šanci dojít, natož dohodit. Tam se totiž voda kolem břehu zpomaluje a lipani tam na musí stát.
Za další třičtvrtě hodiny jsem neměl jediný záběr a jsem už na začátku svého místa. A to není úplně dobré. Věřím ale, že se mi na začátku svého štontu ještě podaří něco chytit. Místo totiž vypadá vcelku slibně. Od nástupního břehu jde voda pomalu do hloubky až k silnému a hlubokému proudu za kamenem u druhé strany, kde čekám ryby. Dalších dvacet minut mě ale nečeká nic pěkného. Nejdříve se mi nepodaří jeden záběr proměnit, poté mi to ryba trhá těsně u podběráku, chytám jednu neměřitelnou a nakonec mi zřejmě velký potočák zaútočí po stoupající nymfě přesně ve chvíli, kdy to chci přehodit. A jak se to toho opřu, zrovna když to ryba vezme, tak trhám celý návazec včetně celého francouze. To je už vážně k vzteku! Jdu si tedy pro čtyřkový prut, měním mušky za větší a nasazuji rovnou dvě žížaly, protože jsem stejně na horní přívěs chytil zatím jen jednu rybu. Z toho pěkného místa na záčátku svého fleku se mi následně daří chytit ještě dva měřitelné lipany a dva menší. Víc ryb tu asi není. A to možná i kvůli tomu velkému potočákovi, který takových pár lipanů za rok asi slupne, tak proč by stáli v jeho blízkosti. Ještě zkouším to pěkné místo pod kamenem skoro u druhého břehu. Tam ale nejsem schopný mouchy uvodit a natož je dostat ke dnu, je to prostě moc rychlé, hluboké a taky moc daleko ode mě. Po pár hodech to vzdávám.
Po dvou hodinách mám tedy devět ryb a už skoro nemám kde chytat. Zkusím to tedy pomalu projít po vodě dolů a budu zkoušet dobrodit co nejdál to půjde. Ani to mi ale nedá žádnou měřitelnou rybu, jen asi tři malé lipánky. Tak se ještě vrátím na to nejlepší místo skoro na konci mého fleku, kde jsem chytil v rychlém sledu na začátku kola čtyři lipany. Jednoho lipana mi to po chvilce naštěstí ještě dá. Poté tam dám ty nejtěžší mouchy co mám a zkouším chytit nějakou rybu v tom hlubokém a rychlém proudu před sebou. I když cítím, že spodní muška drnká o dno, nepřijde ani jeden záběr. Mám tedy deset ryb a půl hodiny do konce. A abych řekl pravdu, vůbec nevím, co mám dělat. Už není kde chytat, protože jsem všechna na pohled pěkná místa prochytal. V tom mě ale napadá, že bych přeci jen mohl zkusit nějakým způsobem prochytat ten druhý břeh.
Taktika bude následující. Udělám si návazec dlouhý tři metry, na horní přívěs dám žížalu se 4 mm tungstenem a dolů blešivce se 4 mm tungstenem a navíc ještě s olověným drátkem podél celého těla mušky. Nic těžšího už nemám. Začnu tedy s touto sestavou chytat na začátku svého místa a budu brodit šikmo přes proud, kam až to půjde a snažit se házet co nejdále k druhému břehu. Jsem připravený na to, že suchý už asi nezůstanu. Jdeme na to!
Začínám brodit nahoře u čísla. Jsem ani ne v půlce řeky a sem tam mi nateče do broďáků. Nedokážu se udržet na místě a „driftuji“ tedy po dně řeky o něco pomaleji, než jaká je rychlost proudu. Nemám z toho ten nejlepší pocit, protože jsou všude v řece velké kameny, o které se občas uhodím do nohy. Taky mám co dělat, abych udržel stabilitu a abych zůstal stát alespoň trochu rovně a nezačal plavat. Dokud si tohle člověk nezkusí, neví, kolik energie a síly tohle driftování stojí. Jsme ale na Mistrovství světa a je čas tu nechat všechno! S vypjetím všech sil házím těžkou sestavu skoro k druhému břehu a s úplně nataženou rukou se snažím mušky u v klidné vodě u břehu co nejdéle udržet. A na konci celého skoro padesáti metrového nebezpečného driftu přichází konečně první záběr. Mám v tu chvíli neskutečnou radost, že tahle moje změna taktiky přináší své ovoce. Ryba nepadá, podebírám, dobelhám se ke břehu a měřím. Jsem dost vyčerpaný a ta moje rýmička mi taky moc nepřidává. V následujících dvaceti minutách provedu ještě dva drifty a pomocí této techniky chytím ještě jednu rybu. Končím tedy na 12 rybách za tři hodiny. Nebylo to tedy vůbec jednoduché, ale myslím, že jsem tu udělal maximum.
Nakonec dělám na těch 12 ryb umístění 9 ze 13. To není úplně dobré, ale co se dá dělat. Až po skončení celého mistrovství jsem se z detailních výsledků dozvěděl, že na tomto fleku po mě čtyři závodníci včetně Poláka a Itala, chytili za 12 hodin všichni dohromady 13 ryb. Jen o jednu více, než já za první kolo. Takže jsem zpětně se svým výsledkem na tomto fleku vlastně dost spokojený! Teď mě čeká čtyřhodinová pauza před dalším kolem, které strávím opět na Kitkajoki, ale o pár km výše.
