Po nevydařeném třetím jezerním kole mě odpoledne čekají tři hodiny na řece Kusinkijoki. Máme zase dlouhou pauzu na oběd, takže není kam spěchat a můžu si vše pěkně připravit, včetně náhradních návazců, které si vždy před závodem připravuji. Přesun autobusem sem trvá jen asi půl hodiny. Víme, že nejlepší místa jsou na začátku a na konci celého sektoru. Doufám, že budu mít alespoň teď trochu štěstí. A taky že jo, jdu na dvojku, kde se nějaké ryby chytají. Mám radost, že snad konečně urvu nějaký lepší výsledek.

Kusinkijoki je trochu menší a o něco pomalejší řeka, než Kytkajoki. A hlavně je i o něco přístupnější. Z autobusu to mám k řece asi jen třicet metrů, což je oproti hodinové procházce ke Kytkajoki sakra rozdíl. Vše v tu chvíli vypadá pěkně. Až na postaršího rozhodčího, který umí anglicky jen „hi“, a který asi nezná pravidla. Jen mu zřejmě někdo z pořadatelů řekl, stejně jako všem, že nesmí za žádnou cenu pustit nikoho k vodě. To se ale přece netýká našeho náhradníka Bloncky, který tam se mnou na břehu prostě být může, stejně jako tam stojí pod námi u svého závodníka náhradník z Polska. No nic, nemáme náladu ani čas se tady s někým hádat. Proto si připravuji pruty a vyčkávám začátek kola.

Můj štont má asi 100 metrů na délku a řeka je v těchto místech široká asi 25 metrů. Je velice tmavá a není vůbec vidět dno. Z vlnek na její hladině ale předpokládám, že bude řeka hluboká tak do půl metru a v pohodě tu budu brodit sem a tam a nosit rybu za rybou. No, trochu jsem se zmýlil. Dno spíše připomínalo vodorovnou skálu s občasnými velkými kameny, různými dírami a trhlinami. Možná i proto si tu dnes dopoledne Angličan otočil koleno a vezli ho do nemocnice. Brodím tedy velice opatrně a co pár metrů se mi podlomí nohy, naberu trochu vody do broďáků, zakopnu nebo se uhodím do kolene o nějaký neviditelný kámen, který je schovaný jen pár centimetrů pod hladinou. Ale co, alespoň tu jsou ryby! To je pozitivní.

Jdu tedy s nymfou odspodu a postupně přidávám pěkné lipany. Chytám stejně jako v tréninku na žížalu a nahoře mám oranžového blešivce bez hlavičky. A zdá se, že více funguje blešivec, za což jsem moc rád. Žížalu totiž úplně nemusím. To brodění mi tady dává pěkně zabrat. Včera jsem si na Kytkajoki trochu hnul se zády, dnes si okopal kolena a k tomu všemu ta virózka. No mám toho dost, ale nic nevzdávám. Jsem totiž plný adrenalinu a soustředím se jen na výkon. Postupně přidávám lipany a posunuji se nahoru proti proudu řeky k začátku svého místa. Bohužel musím často převazovat, protože mi nevystačily ani předem připravené návazce. Několik větších ryb mi totiž hned po záseku slabý fluorocarbon utrhlo a neomalený rozhodčí mi několik návazců při měření ryb nenávratně zamotal. A i proto doufám, že i na MS brzy přejdeme k osvědčeným pravidlům z Čech, kdy rybu v podběráku rozhodčímu pouze ukážu, sám jí vyháčkuju, pustím a on zapíše jeden chycený kus. To měření ryb je prostě přežitek, který by se měl změnit.

Nebudu to prodlužovat, pěkně jsem si zachytal a udělal svůj nejlepší výsledek na tomto MS. Na 22 ryb jsem ve svém sektoru skončil čtvrtý. Ostatním klukům se taky vcelku dařilo, takže bychom se mohli v celkovém pořadí týmů zase trochu posunout. Po tomto kole na mě padá totální únava a necítím se už vůbec dobře. Cestou v autobuse přemýšlím, jestli to zítra vůbec zvládnu. A v tom si říkám, že je tu s námi přeci Bloncka! Mladý talentovaný závodník, který je připraven naskočit do rozjetého vlaku. Hned na hotelu se tedy domlouvám se všemi týmovými kolegy, kteří s mým návrhem souhlasí a Bloncka si tak zítra prvně zazávodí na mistrovství světa! Půjde místo mě na loď, na velké jezero Kylmaluoma, poprat se v konkurenci ostatních závodníků alespoň o tu jednu „zlatou“ rybu. Bude to mít těžké, ale moc mu fandím a doufám, že ji chytí.

Předcházející díl reportáže