Povídání o jepicích - snad nejdůležitějším muškařském hmyzu.
Tento článek je částí seriálu Nebojme se muškaření, který byl poprvé uveřejněn v letech 2000 - 2002 v časopise Rybářství.
V tomto pokračování si povíme něco o jepicích, snad nejdůležitějším „muškařském hmyzu“. Jistě jste již slyšeli rčení, že něco má „jepičí život“, „jepičí trvání“. To vzniklo z toho, že dospělec jepice žije opravdu jen jeden nebo několik málo dní. Celý jepičí život však není tak krátký. Z do vody nakladených oplodněných vajíček se brzy vylíhne larva, která žije pod kameny, ve vodním rostlinstvu i zavrtána do dna řeky nebo jezera rok i více let, než dospěje natolik, aby se vydala k hladině, svlékla z ochranného obalu a vylétla z vody na břeh. Zde ještě obvykle několik dní dospívá, ještě jednou se svlékne a teprve potom vylétá proti proudu řeky dospělá jepice, aby splnila své poslání, spářila se a nakladla vajíčka. Bezprostředně potom hyne. Celý cyklus vývoje jepic je naznačen na obrázku.
Po celou popsanou dobu slouží larvy, polodospělci, dospělci i uhynulí jedinci jako významná složka potravy ryb; pstruhů, lipanů, jelců i celé řady dalších druhů. Toho my muškaři využíváme a vážeme si mušky napodobující jepice ve všech fázích vývoje. Všem fázím vývoje larvy říkáme zjednodušeně nymfa , nymfě vystoupající k hladině a začínající se svlékat říkáme rozenec. Pro vývojovou fázi polodospělce - právě se poprvé svléknoucího, plujícího po hladině a snažícího se vzlétnout, vymyslel hezký český a již vžitý název jepka ing. Šimek. Teprve vlastnímu dospělci říkáme jepice. Pro uhynulé jepice plavoucí bezvládně s roztaženými křídly po hladině máme zatím jen anglický muškařský název spent.
Muškaři nejčastěji využívají napodobenin polodospělců - jepek (anglicky Dun) a rozenců (angl. Emerger). Lov na ně patří k nejkrásnějším a nejjemnějším technikám suchého muškaření. Když je hladina plná koleček od sbírajících ryb, bývá to nejčastěji proto, že se ryby pasou na právě se svlékajících nebo již svlečených jepkách plujících po proudu a čekajících až oschnou, aby mohly opustit rodný živel a poprvé vzlétnout. Pro lipany a pstruhy jsou snadnou kořistí. Ti bývají v této době zaměřeni právě jen na jepky a jiné potravy si nevšímají. Muškař musí dobře vystihnout velikost a siluetu líhnoucích se jepiček a mušku nabídnout tak, aby nerušeně proplavala nad krmící se rybou. Většina našich masově se líhnoucích jepic jsou drobní tvorové v olivových, šedých a hnědých odstínech. Vážeme je na háčky č. 18 i menší a jako návazec používáme vlasce 0,12 mm i tenčí.
Často se loví i na napodobeniny nymf. Ty nabízíme rybám nejčastěji při dně nebo ve vodním sloupci. Od názvu nymfa právě pochází i název speciální techniky muškaření - nymfování. (O technikách muškaření si povíme více v některých dalších pokračováních.)
Dospělá jepice se na vodu dostane jen málo, pokud ji na vodu něco (vítr, déšť ap.) srazí. Někdy po ni pstruzi vyskočí, když letí nízko nad vodou. Pro muškaření má význam jedině tehdy, když po nakladení vajíček skončí vyčerpaná na hladině a hyne. Pak ji ryby často loví a my vážeme mušky - spenty s lesklými vodorovně roztaženými křídly a nabízíme je rybám pasivně plující po hladině.
Aby to bylo ještě složitější a zajímavější, vyskytují se u nás desítky druhů jepic. Některé druhy si jsou velmi podobné, jiné se liší velikostí a barvou. Naše největší jepice - Ephemera Danica, muškaři přezdívaná májovka, se dnes u nás líhne už jen málo. Např. ve Skandinávii jsou a v nedávné minulosti i u nás (např. na Loučné) byly lovy při jejím masovém výskytu na přelomu května a června vrcholem muškařských zážitků.
Na dalším obrázku jsem se Vám pokusil nakreslit nymfu, jepku a uhynulou jepici rodu Baetis a příklad nejběžnějších napodobenin. Tyto jepice jsou u nás asi nejrozšířenější a jepice některých jiných rodů jsou jim dost podobné. Masověji se líhnou na jaře a hlavně na podzim. Na nymfy můžeme lovit celoročně. Nymfu vážeme běžně na těžší háčky ve velikosti č.12 - 18, s tělíčkem v tmavších hnědých a olivových odstínech. Je pro ni charakteristická i křidélková pochva nahoře nad hrudí.
Rozenci lépe plavou na lehkých háčcích ve stejných i menších velikostech. Nejčastěji je nyní vážeme s chlupatým tělíčkem a s hustším křídlem z peří okolo mazové žlázy kachny divoké (tzv. CDC peří - čti: „sí, dý, sí - z francouzského „Cul de Canrd“), které výborně plave a nesmáčí se, takže tělíčko mušky je pod hladinou a křídlo ze CDC drží mušku na hladinové blance.
Vlastní jepka - svlečený polodospělec - se napodobuje desítkami vzorů. Nejčastěji ji vážeme s křidélky rozevřenými do úzkého „V“ a stojícími kolmo vzhůru od tělíčka a s věnečkem nožek z kvalitních pírek z krku kohouta (viz. obrázek). Někdy ale můžeme nožky uvázat vodorovně kolem křidélka („parašut“) nebo i zcela vynechat („No Hackle“ - bez nožek) a jejich funkci pak plní chlupy na hrudi tělíčka.
Velmi účinné bývají i chmýřenky. Ty naopak vážeme bez křidélek, pouze s s hustším věnečkem nožek. Nožky směřující vzhůru nahrazují křidélko. Tělíčko jepek může být hladké, např. z odraných brček z pavího oka nebo chlupaté. I když skutečné jepice mají tělíčko hladké, článkované, chlupatá tělíčka umělých mušek působí živěji - chloupky se vlní a pohybují. Chlupatá a hladká tělíčka se často i kombinují a to tak, že zadeček uvážeme hladký např. z odraného pavího brčka a hruď mušky chlupatou. Nejčastější účinnou barvou je olivová, ale i všechny odstíny šedé a béžové se úspěšně používají. Na všech vzorech se vážou i asi jako tělíčko dlouhé štěty ze svazečku větviček z peří z krku kohouta.
Posledním nakresleným vzorem je spent - uhynulá jepice. Široce do vodorovna rozevřená lesklá křídla z umělých vláken a rozevřené štěty jsou pro tyto vzory chrakteristické stejně jako lesklé téměř průsvitné tělíčko. Nožky se nevážou.
Příště si povíme něco o chrostících.