Není to pravda, že Pánbůh v neděli odpočíval. Staré prameny tvrdí, že původně odpočívat chtěl. Ale pak se podíval na Zem a zjistil, že to přeci jen není ono a jemu se vlastně ani odpočívat nechce.

Chybělo mu místo, odkud by se daly posílat kýčovité pohlednice a kde by se domorodci uživili výrobou a prodejem kýčovitých suvenýrů jako jsou přívěsky na klíče, klobouky, kravské zvonky a další a další nepotřebné, a proto tak často kupované věci.

Rozmáchl se a stály tu Alpy. Jenže mu ty zasněžené vrcholky hor, nekonečné louky se stády pasoucích se krav, chalup a lyžařských sjezdovek byly málo, a tak si udělal velkou radost. Přidal k tomu pro muškaře pravý a nefalšovaný ráj na zemi.

Tak a teď víte, jak vznikla obec Kötschach-Mauthen s hotelem Post.

Jak se tam dostanete? Jednoduše: pojedete na dálnici Linz - Salzburg, odbočíte na Klagenfurt/Villach a jedete po A110 večer a za deště dál a dál. Někdy si pomyslíte, že tohle zpropadené údolí nekončí a začnete pochybovat o tom, zda jedete správně. Zastavíte u nějakého náhodně vybraného kiosku a ptáte se, jak se dostanete do K/M. Mladému klučinovi se rozsvítí v očích, aby Vám sdělil, že to je přece velice jednoduché. Vezme prázdnou stvrzenku, napíše obec Oberdrauburg, kde musíte zabočit doleva a začne velmi pečlivě nad sebe malovat spoustu smyček. Vypadá to jako složený kus špagátu, ale nemylte se, jsou to serpentiny nejprve do výšky 1100 n.m. a pak zase dolů do údolí zvané Gailtal.

Tam se ten ráj pro muškaře totiž nachází. 33 km povodí sestávající z říčky Gail, potoků Mühlbach, Mahlbach, Sittmoosbach a Angerbach. A aby to nebylo málo, ještě jezero Grünsee s 31000 qm vodní plochy plné pstruhů, lipanů a sivenů a to samé v jezeru Zollnersee s 35000 qm.

Když jsem se pak večer po příjezdu v hotelovém baru kasal tím, že mám celý týden čas na to, abych si vše prohlédl, sklidil jsem výsměch. Hlavně od dvou kolegů z Tirol, kteří tu byli na návštěvě již popáté a stále ještě měli co dohánět.

Toto povodí patří soukromé společnosti, eseróčku, které na řece Gail vlastní několik elektráren. Navíc větrné mlýny a demonstrační elektrárnu pro pokrokové zdroje energie budoucnosti „Schaukraftwerk Hydro Solar“.

Hotel Post má povodí již 18 let v pronájmu, tzn. že se systematicky může věnovat jeho péči. Lovit smí jen hosté hotelu.

Platí přísné pravidlo catch and release a smí se chytat bez výjimky bez protihrotu. Hotel vydá pouze 7 povolenek najednou, čili se nemůže stát, že budete brkat o kolegy.

A podle toho to tam vypadá: Ryb je všude dost. Jsou systematicky vysazovány jako malé rybky, čili i duháci zdivočí a bojují s Vámi jako lvi.

 

Ale musí se to umět. Cizí voda a neznámé prostředí vyžadují jiné metody lovu. První den jsem byl s jedním známým, který je místní.

V rychle tekoucí vodě ukázal na oko poměrně klidné vody, které se vytvořilo jako „stín“ za velkým balvanem. „Tam stojí nejméně tři pstruzi“, tvrdil. Žádnou rybu jsem neviděl, ještě jsem se neuměl dívat. Nahodil jsem několikrát a nedělo se vůbec nic.

Můj známý mne odstrčil, nahodil suchou mušku, vytvořil ze šňůry oblouk a vysvětloval: „Musíš tu mušku nechat dlouho plavat, aby pstruh měl čas mušku zaregistrovat.“ Než to dořekl, jednoho měl.

Mimovolně jsem se podíval na konec mého návazce: opravdu jsem tam měl něco navázaného. A sice nymfu, nikdy by mne nenapadlo v této zuřící vodě – bylo jaro a na horách tál sníh – chytat na sucho.

Nahoře u jezera Grünsee je chata a gril, kde můžete grilovat. V létě se tam dá koupat. Jezero má přítok. V korytě ústí potoka do jezera stojí hejno lipanů a pstruhů. Nahodíte suchou mušku a necháte ji doplavat až k hubě. Co nához, to záběr. Teď záleží jen na Vás.

Silný proud na říčce Gail vyžaduje těžší výbavu. Stalo se mi, že jsem nechal mou nymfu splavat s proudem. Návnadu si vzal pstruh o velikosti nejméně 35 až 40 cm. Vyváděl, skákal nad vodu, táhl mne po proudu za sebou… S mým krátkým, poměrně měkkým prutem se mi nepodařilo dostat ho na kraj řeky, kde byla klidnější voda. Opřel se do proudu, urval mi můj čtrnáctku návazec a byl fuč. Přemontoval jsem na 2,75 m dlouhý o něco tvrdší prut a navázal dvacítku.

O vymoženostech hotelu ani nemluvím. Sauna, solárium, vlastní bazén, parní lázeň a vířivka.

Až na tu snídani, kterou jsem musel vyřešit po česku. Švédský stůl se samými marmeládami, muesli, sušeným ovocem, oříšky apod. S uspokojením jsem si přečetl, že tohle všechno, co nejím, je vypěstováno zaručeně biologicky a zamířil k nejbližšímu řezníkovi nakoupit salám, šunku a uzené.

Moji dva němečtí kolegové mi u stolu závistivě koukali přes rameno a když jsem si k tomu všemu objednal vajíčko na měkko (samozřejmě od zaručeně biologické slepice), vstali od stolu a zmizeli. Vrátili se od řezníka se stejným obsahem papírového sáčku.

Výsledkem celé akce byl fakt, že druhý den Hotel Post přidal k té vší biologické nádheře podnos se salámem, šunkou, špekem a játrovou paštikou, stejně tak i sýrem.

Ale za ty nachytané ryby, souboje s nimi a experimenty, co kde a na které vodě na ně platí, kdy jsem se nebrodil v odhozených pet flaškách a různých jiných odpadcích, ale v čisté, průzračné vodě a kde chycené ryby byly větší než mřenky nebo sardinky našich domácích vod, bych se spokojil i s tou zaručeně biologickou marmeládou.

Večer jsem si párkrát zajel do Itálie na večeři. V průsmyku Plöckenpass, pouhé 2 km od jezera, byla dříve celnice. V opuštěných kasárnách Maggiore Giovanni Macchi z první světové války si jeden bývalý profesor v důchodu zařídil restauraci Al Valico. Jen tak pro radost. Spaghetti Marinara s celými, čerstvými mušlemi, scampis, krevetami atd. za 3 Eura. Láhev výborného Barola, nějaká ta Sambucca nebo Grappa ke kafi a po jídle jeden od hospodského „na cestu“ a pak ten naskládaný špagát silnice dolů do údolí vyžadují auto, které si cestu do hotelu najde spíš samo.

Tento ráj na zemi, za který jsem té nepromarněné neděli Pánaboha vděčný, mi nadlouho zůstane v mém srdci.

 

Které a jaké mušky jsou účinné? Pro informaci přikládám fotku. Jak se jmenují, na to se prosím Vás zeptejte mého kamaráda Leopolda.