Sice někdy tvrdím, že já sám jsem se narodil v okamžiku, kdy se Měsíc právě otočil k Zemi prdelí, tolik smůly jsem již v životě měl, ale nechci si stěžovat. Protože, pokud si představím, že bych vypadal jako Jirka, který je ještě ke všemu mnohem starší než já, tak bych mohl být s mým dosavadní bytím celkem spokojený.

To, jak ho vidím dnes, je pro mne příkladem jednoho zarážejícího objevu. Vše nasvědčuje tomu, že jsme zřejmě odsouzeni k tomu, abychom jednoho krásného dne z tohoto světa odešli v té samé podobě, jak jsme na něj původně při narození přišli. Oškliví, holohlaví, se svraštělým obličejem, bezzubí, nahluchlí, poloslepí a lhostejní ke svému okolí. Zahledění jen do svého vlastního sobectví. Pokud si vzpomínám, on takhle vypadal vždycky. Dokonce už tenkrát, když, co by mladý a šťastný manžel, šel při našem pauzírovaném mariáši na podnikové chatě u Seče dohlédnout, zda jeho devítiměsíční dcerka spí. Dlouho se nevracel a my ho začali hledat. Našli jsme ho, jak si pochrupoval zabořený v křesle, zatímco dcerka stála v postýlce, něco vesele žbrblala a cloumala ochrannou mřížkou.

„O čem to přemýšlím?“ blesklo mi hlavou. Můj muškařský kamarád potřebuje pomoc a já tady počítám jeho nepřítomné vlasy na hlavě.
„Mám zavolat nějakému právníkovi?“ zeptal jsem se.
„Nenávidím právníky. Nesnáším Pražáky, zubaře a právníky.“
„To je blbost.“ namítl jsem.
„Ale ano, zubaři a právníci se obohacují na tvé nouzi. K lékaři nechodím, se chřipkou si poradím sám, ale zub si sám nevytrhnu. A na co bych spolufinancoval nějakému překroucěči práva jeho nové golfové hole?“
„Nemluv nesmyly, tohle je vážnější než chřipka.“
Proti Jirkově ráně osudu se mé stížnosti na vlastní protrpěnou životní smůlu jímaly jako radostné prkotiny.
„A co rodina?“
„Jinak nikdo.Vnuk mi volal.“
„No vidíš.“
„Nevzal jsem to. Mám zmeškaný hovor na mobilu. Dneska musí svou slečnu pozvat do kina za peníze někoho jiného..“
„A kam jsi dal ten nůž?“
„Zůstal na piánu. Vedle toho prutu.“
„Prut by býval nešel spravit?“
„Neblázni, ty to víš sám. A i kdyby, nerv toho prutu by byl narušený.“
„Koupil by jsi si nový.“
„Nekoupil. Takový v Čechách neseženeš. Mára mi ho přivezl z Itálie.“
„Tak jiný.“
„Byl to Morewell. Udělala to naschvál. Odjakživa mi dělala naschvály. Když tam ten kufr házela, dobře věděla, že tam leží můj nejdražší prut.“
Další důkaz pro mou teorii, že láska se začne rozpadat přesně v tom okamžiku, kdy dosáhla jejího vyvrcholení. Pak následuje jen pád. Možností, jak tento pád zadržet, nebo zpomalit, je určitě bezpočet. My o nich nevíme, protože je nehledáme.
„Na co potřebovala kufr? Chtěla někam jet?“
„Jseš normální? Ženská, která se chystá na dovolenou nebo k tetě na Moravu, pošle pro kufr do sklepa manžela. Když si ho donese sama, tak se hodlá vystěhovat.“
Jirkova mysl se zatemnila.
„Neměla vodit domů ty pitomé psy z útulku. Bylo jich moc. Všude naděláno od psů, nepřešel jsi zahrádku bez…“

„A co pohledával muškařský prut na piánu?“ přerušil jsem ho.
„Potřeboval jsem rozstříhat návazec, abych mohl složit prut. Zamotal se pevně do oček. Ti ňafani štěkali i v noci. Chodil jsem po světě nevyspalý. Brzy by ze mne byl pouhý stín.“
„Tak jsi ho měl opřít o zeď“ namítl jsem.
„To víš že ano, aby ho pak některý z těch smradlavých psů shodil. Nebo její kočka.“
Bylo to podivné, ale já jsem byl vzrušenější než on. Přesto mi připadalo, že Jirka hovoří, jako by byl nepřítomný.
„A proč jsi měl v ruce právě nůž?“
„Nůžky jsem nenašel. Zřejmě s nimi stříhala jednoho z těch svých zablešených čoklů a nedala je zpátky.“
Začal jsem mu stlát pohovku v obyváku. Vstoupila moje žena.
„Dnes ráno tu byla policie a hledala Jirku. Mohl by mi někdo říci, co se tady děje?“
„Ten prut byl suprový. Vymrštil šňůru sám od sebe a přitom to byla lehká dvojka. Házel jsem s ním na patnáct až dvacet metrů s neuvěřitelnou přesností. Nikdy mě nebolelo rameno. Pravý Morewell“ nevšímal si mé ženy Jirka.
„Co jsi jim řekla?“ obrátil jsem se na ni, abych situaci usměrnil do praktických mezí.
„Nevěděla jsem, kde je. To ještě nepřijel. Chceš jít na policii sám?“ obrátila se na něj.
„Ne, teď ne. Kdyby se Tě znovu ptali, budeme pod Kostelcem, na Orlici. Za mostem doprava je taková úzká, prašná cesta, tam budeme parkovat.“
A znovu otočený ke mně dodal: „V pátek nasadili 600 duháků na celkem krátký úsek. Tvrdil to aspoň porybný. Dnes by mohli brát na goldkopy. Já zkusím ty nové rudořitky, co mi navázal Zbyšek. Ty to můžeš zkusit na sucho, než mne tam najdou.“