Na to, aby bylo lidem na světě dobře, stvořil Pánbůh milé tvory, jako jsem já, můj kamarád Petr, anebo sousedovic kyprá Karla se zdatnými čtyřkami ve výstřihu. Aby jim však nebylo příliš dobře, stvořil České dráhy, Pražáky za volantem a listopadové počasí. O něm bude řeč.

Karla sama ryby nejí, proto jsme se pro náš plánovaný výlet museli spokojit s naším kolegou z práce Josefem, který je nejen vášnivým vyznavačem folkové hudby, ale navíc rybářského sportu v podobě muškaření. Z nabytých zkušeností v minulosti jsme však postupem času dospěli k přesvědčení, že je absolutní podivín a ňouma, a proto jsme s ním doposud žádný velkolepý styk nevyhledávali.

Až do té chvíle, kdy sbalil Adru Kaněrovou. Čekali jsme, kdy si také ona všimne, že on šilhá. V každém případě neustále pomžikával a měl takový ten tik, kdy při každém mrknutí očima kývnul hlavou dopředu. Kam ta Adra dala oči! Ještě ke všemu byl menší než ona, a pokud jsme ho přeci jenom začali někam brát s sebou, tak jen a jen s utajenou touhou, že Adra přijde taky.

Posuďte sami, co má krásná ženská s dlouhými vlnitými vlasy a podmanivě jemnými rysy v obličeji, které se snad vyskytují jen na obrazech od renesančních malířů, co pohledávat v doprovodu lempla, který ji vezme autem na dovolenou do Francie a za jízdy po ní chce, aby na mapě hledala město „Sortie“. To muselo být obrovské město, tohleto Sorty-e, jak si ho Josef metodou „čtu, jak vidím“, přejmenoval. Určitě jedno z největších. Jeli nejméně hodinu po dálnici a již po několikáté míjeli odbočení s tímto názvem. Žádný z těch žabožroutů nechtěl Josefovi česky vysvětlil, že sortie znamená výjezd.

Namísto toho, aby si krásná Adra řekla, co to má po boku za troubu, a podívala se poněkud pozorněji třeba na mne, tak se jen smála a odmítla vyrazit s námi na ryby. Nezbylo nám tedy nic jiného, než k tomu ňoumovi Josefovi bez Adry přibrat Lucku a Janu z personálního, abychom byli kompletní. Ale kdybyste znali Janu tak dobře jako já, tak byste také usoudili, že jsme se tuto sobotu za daných okolností museli věnovat převážně chytání ryb na udici, ačkoliv nikdo z nás, snad vyjímaje Josefa, žádný skutečný rybář nebyl.

„Takže pojedeme jedním autem. Vezmeme mého Opla,“ sdělil nám Petr, zatímco mačkal zvonek na dveřích Josefova obydlí. Přeložil jsem si věci k Petrovi do kufru. Petr zvonil již nejméně potřetí a nic se nedělo. Josef byl hluchý.

Petr to zkoušel mobilem.
„Ten Matěj asi zaspal, pojedeme bez něj,“ rozhodl za nás. Uvnitř svítilo slabé světélko, nevěděli jsme, zda někdo zapomněl někde zhasnout, nebo to byl přeci jen Josef, který se co nevidět objeví ve dveřích.

Tak se stalo v poslední chvíli, kdy Petr nastartoval motor. Neviděli jsme, jaké věci nakládá do kufru, protože jsme zůstali v autě.
Petr se na něho obořil: „Přijedeme pozdě, Šimák na nás čekat nebude.“
Josef zamžikal a kývl hlavou: „Jak tě mám slyšet, když mám sluchátka na uších! Musel jsem si doposlechnout rozehrané cédéčko. Adra ještě spí.“

Měli jsme pravdu, ona nemůže být normální. Nejenže si nevšímala žádné přednosti nikoho z nás, ale ona přehlížela i jeho další úlety. Jeden z nich si utnul při cestě do Bruselu. K večerní hodině spolu dorazili do cenově výhodného hotýlku na předměstí, kde se ubytovali. Měli hlad, v hotelu se nevařilo, tak se rozhodli, že vyrazí do centra. Adra připomněla Josefovi, že by si měli poznamenat jméno tohoto útulného zařízení, v němž zanechali všechna svá zavazadla. Josef ji světácky ujistil, že si cestu zapamatuje a zpátky budou natošup. Opsal si neonový nápis, zářící na ně přímo z fasády domu. Byla to pro něj hračka, která trvala dva dny, než zase našli svůj hotel, který se podle Josefa měl jmenovat „Stella Artois“. Tato reklama na belgické pivo stála na každém hotelu, na každé restauraci a bistru, kterých je po celém Bruselu rozeseto požehnaně.

A dnes na nás prská, že jsme klidně mohli počkat, než si doposlechne “It´s a hard rain´s a-gonna fall“, pan Šimák to určitě rozdýchá.
Kamarád Petr málem vystoupil z jedoucího Opla.
„Ostatní tam už dávno budou a loď odjede bez nás. Ale to tě pak vlastnoručně, včetně Boba Dylena, utopím.“ Jenomže tuhle poznámku si mohl odpustit. Josef mezitím ve vyhřátém autě, uprostřed něžného sevření pochrupující Jany a Lucky na zadním sedadle, spokojeně usnul.

Bylo nekřesťansky brzo ráno, tak nějak krátce před vstáváním. Z žádného z domů, které jsme míjeli, nevoněla káva, nikde ani světélko. Nepostřehl jsem ani žádné zvuky, které mi jsou důvěrně známé z mých ranních cest do práce, jako je chrčení splachovadla u záchodu, nebo šumění sprchy, či jekot matek okřikujících děti. Dokonce všichni pejskaři stále ještě vypouštěli pod peřinu své duchy v ničím nerušené pohodě.

Vjeli jsme na rychlodráhu a Petr přidal plyn. Najednou, z ničehož nic, se objevilo malé jiskřící světélko. Trochu si poletovalo sem a tam, než se srazilo s předním sklem, kde po něm zůstal malý flíček. Byl mokrý, vlastně se přeměnil v kapičku. Pak druhé, po něm další, až se z těch poletujících světélek staly vločky a pozvolna se přeměnily ve stále hustější a hustější sněžení.

„Petře, to nemá cenu, abychom jeli dál,“ ozval jsem se poté, když jsem pochopil, že se jedná o první sníh.
„Je listopad, začalo chumelit,“ pokračoval jsem.
„To máme štěstí, čím hůř bude, tím víc budou brát,“ ujišťoval mne Petr.
„Vždyť sněží, neblázni,“ odporoval jsem.
„Šimák řekl, že máme přijet za každého počasí," byla Petrova odpověď.
Bylo očividné, že nemá význam se s ním přít, a navíc jsem cítil, jak se mi klíží oči. Usnul jsem také a užíval si poklidné jízdy ve spánku.

Na místo jsme dorazili za světla. Přestalo sněžit, přesto bylo všude okolo nás bílo, na hladině přehrady se válely chuchvalce mlhy. Druhá parta kluků z výroby už byla dávno na místě. Mimo Marka, který se Šimákem všechno domluvil, jsem nikoho z nich neznal.

„Zůstanu na břehu. Nech mi tu klíčky od auta, abych si měl kam zalézt, kdyby mi byla zima,“ prohlásil Josef a pokračoval: „Znám místa, kde mohu muškařit. Slyšel jsem, že tady mají být pstruzi,“ a začal vyndávat své věci z kufru.
„Tak to jsem zvědavý, kolik ty toho nachytáš. Možná pár flašek „Stella Artois“," popřál jsem mu namísto obvyklého „Petru zdar!“.

Většina majitelů vytáhla svá plavidla na břeh, aby je na zimu ochránili před ničivým sevřením v ledu, z hospod nebyla otevřená ani jedna, nikde ani živáčka. K tomu všemu vládlo počasí, že by psa ani zákonnou manželku ven nevyhnal. Na rozehřátou postel, kterou jsem ráno překotně opustil, jsem se úporně snažil zapomenout. Pozoroval jsem Šimáka, jak připravuje loď k vyplutí a dává příkazy manželce, která převzala kantýnu. Bude hrachová polévka a na palubě byl dostatek piva a fernetu na zahřátí.

Zaplatili jsme jízdné včetně denní povolenky místní organizace a loď vyrazila konečně vpřed. Na výlet, kde jsme nechytili ani jednu rybu. Kde někde tam, právě v tom okamžiku, kdy jsme dosáhli střed té obrovské vodní hladiny, začalo sněžit, a kde nám málem přimrzaly prsty k prutům. Navíc vál tak silný vítr, že polovině z nás bylo z rozbouřených vln víc než bídně a my obětovali výtečnou hrachovou polévku kuchařky Šimákové přes lodní zábradlí. Lucka seděla zkroucená někde na hromadě smotaných lan a čuchala do rozkrojené cibule, protože v žaludku už neměla vůbec nic, ani trochu té polévky. Janu jsme museli uklidit do podpalubí, prý se to tam houpalo o poznání méně, než u nás nahoře. Prohlásila, že jinak by byla odhodlaná spíše pozvolna zemřít, než se nadále ohýbat přes zábradlí.

Rozhodli jsme se, že se vrátíme. Za téměř jeden a půl hodiny dlouhé plavby zpět bylo všechno na lodi omrzlé rampouchy ve vodorovném směru tak, jak ji vítr bičoval sněhem. Celkový dojem připomínal víc návrat polární expedice, než pohodový výlet na cejny a kapry, nebo snad i nějakého toho candáta na třpytku.

Výlet, který měl původně skončit večeří z nachytaných ryb pro nás pět v Petrově bytě. Chtěl jsem oslnit mým kaprem na houbách, candátem na šalvěji a cejnem zapečeným v sýrovém těstíčku. A protože nebyla ani Karla a ani Adra, tak se se svou kuchařskou dovedností cajknu aspoň u Lucky, předsevzal jsem si. Bavit se s Josefem, který na nás čekal v autě, jsme neměli náladu, a vydali se domů. Ten na zpáteční cestě ani nepostřehl, že jsme v supermarketu koupili kuřata jako náhradu za zmařené rybí úlovky. Zase spal vklíněný mezi obě ženy na zadním sedadle. Objevil se mi za zadkem teprve v kuchyni a rušil mé přípravy večeře.
„Mám ti něco pomoct?“ zeptal se mne. Na hlavě měl ještě ten černý baskický baret á la Che Ghevarra s koženou obrubou, který snad sundával jenom když šel spát.
„Ne, děkuji. Zacláníš tady. Pošli sem Petra, ať zatím rozdělá víno, nevím, kde ho má!“
„Já si dám pivo, víno nepiju.“
„Jdi pro toho Petra, nemíním o tebe brkat,“ odstrčil jsem ho.
„A co ty to tady hodláš tvořit?“ zeptal se znovu, když jsem zapínal troubu.
„Bóže, co bych tady dělal, budu vařit, vypadni!“
„A to budeš jako píct kuřata?“ zamžikal na mne. „Vy jste nic nechytili?“
„Ne, nechytili. Ty snad ano?“
„Počkej chvíli,“ odvětil a vrátil se s igelitkou, ze které vysypal do dřezu pět nádherných pstruhů duháků. Musel jsem se podržet kuchyňské linky, aby to se mnou neseklo. Tenhleten ňouma byl muškař, vzpomněl jsem si. Ochotně jsem pro něj otevřel pivo a vyprovodil ho tak přívětivě, jak jsem jen uměl, ze dveří.

Pstruhy jsem upekl v troubě jako na grilu a udělal k nim smetanovou omáčku*). Donesl jsem je do pokoje, kde se rozjížděl mejdan:
„Josef nachytal pstruhy! Nedělám si srandu, bude ryba!“
Všichni začali tleskat a já využil všeobecné radosti, abych jakoby mimoděk obejmul Lucku, která si to nechala, neslaně nemastně, líbit. Večer byl ještě dlouhý.

Během večeře při každé příležitosti chválili pouze Josefův úspěch. O tom, zda někomu pstruzi s italskou omáčkou chutnali nebo ne, se nikdo nezmínil. Petr se za nás vyptával Josefa, jak se mu podařilo ulovit tolik ryb.
„Ten tip na místo, kde berou pstruzi, mám od známého, který sem jezdí několikrát do roka,“ začal Josef se svým vysvětlováním.
„Jinak je to jednoduchý. Pstruzi a tloušti najíždějí ke břehu hledat potravu. Musíš nahazovat co nejdál a sice teprve tehdy, když vidíš, že jsou někde v tvé blízkosti. V tomhle ročním období je už voda studená, pstruzi se zdržují v hloubce,“ a doplnil si svou sklenici pivem.
„Měl jsem čtyři metry dlouhý návazec a potápivou šňůru. Nejlepší jsou těžké streamery nebo lury, aby se rychle ponořily. Pak pomalu stahuješ. Občas zastavíš, necháš klesnout, nebo na okamžik zrychlíš.“

Civěli jsme na něj s pootevřenými ústy a v duchu se rozhodli, že do budoucna ho budeme brát přeci jenom častěji sebou. Především na rybářské výlety. Už si z něho nikdy nebudeme utahovat, jestli Adru zase někdy pozve na belgické pivo.
„Tímto pohybem vyprovokuješ pstruha, aby zaútočil. Celou dobu návnadu sleduje. Často si ji vezme až těsně u břehu, když vytahuješ udici z vody. V takových případech je dobré chvíli počkat, nebo nechat streamry znovu klesnout.“

Znělo to složitě, ale muselo to být jednoduché, v tom měl pravdu. Asi se dám také na muškaření a budu ze všech přehrad tahat pstruhy. Jednoho za druhým. Je možné - a já si to v hloubi srdce přál, že po Adře se také Lucka zahledí do některého rybáře, ověnčeného loveckými úspěchy.
„Rybaříš už dlouho?“ zeptala se ho a já zachytil jiskru obdivu v jejích očích. V této chvíli mne napadlo, že zřejmě všichni muži, kteří chtějí uspět u pohledných žen, musí mít v ruce muškáč s minimálně čtyřmetrovým návazcem. Na druhé straně mi však nebylo úplně jasné, jak poznám, že mám streamry nechat u břehu znovu klesnout, když nepoznám, jestli mou návnadu vůbec něco sledovalo, a jak do té celé věci zapojit cédéčka s folkovou hudbou. Navíc bych se od Josefa ještě potřeboval dozvědět, jak dlouhým návazcem musel on provokovat Adru, aby zaútočila ona. Nejspíš jsem se ho ale měl jednoduše zeptat, proč nás tedy nechal koupit ta dvě mrtvá kuřata, když uměl tak úspěšně stahovat a zadržovat šňůru před pstruhy, kteří ji pronásledovali ve studené vodě.

Jenže v době, když jsem se lopotil s vařením, jsem měl málo času na to, abych se dostatečně věnoval Lucce. Už při večeři jsem si všimnul, že se zjevně tulí k Josefovi, a cítil se v té rozjařené společnosti tak nějak plonkový. Nezbývalo mi téměř nic jiného, než se vrátit do kuchyně a při uklízení té spouště, kterou jsem tam během vaření napáchal, přemýšlet o tom, kolik zatížených streamerů nebo lur budu na čtyřmetrovém návazci potřebovat já, pokud začnu provokovat sousedovic Karlu, aby se svými čtyřkami zaútočila aspoň ona.

Jana mi přišla na pomoc a převzala velení. Ona už jiná nebude. Někam přijde, zavelí a všichni chlapi začnou zdrhat.
„Kam s tímhle?“ v ruce držela igelitku po Josefových pstruzích. „Doufám, že Petr třídí odpad a někde bude něco na plastik,“ dodala ještě a začala ji mačkat. Něco ji přitom zaujalo, igelitku znovu rozbalila a sáhla dovnitř.
„Fuj, budou mi smrdět ruce od ryb,“ šklebila se.
„Ukaž, podívám se na to ve světle,“ začal jsem zkoumat něco, co na první pohled vypadalo jako kus nevinného, od ryb rozmočeného papíru, který tam jen tak náhodou zapadl při balení. Podobalo se to stvrzence, jaké se dávají při nákupu v obchodech a já si mohl pod pracovní lampičkou přečíst:

KORADO v.o.s.
tř. 17. listopadu, Pardubice
Prodej ryb a rybích specialit
Prodáno
1,475 kg x 149,00 Kč/kg
Pstruh chlazený 219,77 Kč
Datum ze včerejška

Jana mi nahlédla přes rameno: „Co to je? Tváříš se jako kdyby ti uletěly včely. Dej to sem!“
„Nic, vůbec nic, jenom nějakej lístek,“ odpověděl jsem a hodil ten kousek mokrého papíru do odpadu, kam patřil.

*) Na italskou omáčku potřebujeme olivový olej, smetanu, libový uzený bok, cibuli, česnek, žampiony nakrájené na plátky, sůl, pepř, bazalku, šalvěj, špetku muškátu, petržílku kudrnku, šťávu z půlky citronu a krabí tyčinky (tyčinky z rybího masa s krabí příchutí, což je obecné obchodní označení). Hodí se snad ke každé rybě, sladkovodní nebo mořské, kterou jsme předtím pekli, osmahli nebo grilovali. Na pánvičce necháme v olivovém oleji zpěnit cibuli spolu s bokem nakrájeným na kostičky. Žampiony lehce podusíme. Mezitím si připravíme smetanu, do které přidáme česnek rozetřený se solí, přidáme pepř a koření. Zamícháme. Rybí tyčinky nakrájíme na špalíčky. Osmahnutou cibuli s bokem a žampiony podlijeme trochou vína a šťávou z citronu, přidáme namíchanou smetanu, rybí tyčinky a petržílku. Necháme lehce přejít varem. Rybu poléváme omáčkou krátce před servírováním.