„Takové jsou všechny,“ tvrdí pan Mozart ve své opeře o ženách. Já nevím, jak ta vaše, ale ta moje si zase toho tolik hodiny trvajícími odlukami moc nevytrpí, když jedu na ryby a nechám ji samotnou. Někdy jede dokonce se mnou k řece nebo rybníku, vyklopí mne tam z auta a jede si prohlédnout nějakou tu zříceninu, hrad nebo zámek. Horší je pak, když zůstane s vámi a začne se topit. Vzhledem k tomu, že se tady nejedná o tchýni, kdy je řešení celkem jasné a nevyžaduje si dlouhodobého a bolestivého rozhodování, měli byste v takové situaci přeci jenom setsakra přemýšlet, co dřív.

Ale všechno po pořádku. Nejdříve jsem se málem utopil já sám. To se semlelo takto: byli jsme pozváni k jednomu známému, který si společně s malým hospodářstvím pronajal i k tomu patřící rybník a mezi kapry, líny a jinou havěť prý nasadil také pstruhy. Jeden znalec mu totiž tvrdil, že pstruzi se tam usadí a zůstanou, protože má tekoucí vodu v rybníku. Čímž myslel, že rybník byl napájen někde z nějakého pramene a odtékal na louku, kde se pásly krávy a tím se vyskytoval dostatek pro pstruhy potřebného kyslíku ve vodě.

Vzhledem k tomu, že mému známému nezbýval čas na rybařinu, tolik se musel starat o své zvířectvo, kapři, líni, okouni a i nějaká ta štika se mu rozmnožili tak, že pstruzi začali strádat. Nikdo z vás byste nevěřili, kolik je na světě odborníků, kteří něčemu absolutně rozumí. Takže se zase našel jiný odborník, který mu řekl, že pstruzi musí z rybníka pryč. A jak to tak bývá, můj známý se svěřoval se svými starostmi v mé štamknajpě, kde jsme je pak začali společně utápět v točeném světlém tak dlouho, až jsme oba dva začali věřit tomu, že se obejdeme i bez odborníků. Výsledkem bylo tedy mé pozvání na jednu neděli, kdy jsem dostal za úkol vychytat co nejvíce pstruhů, kteří měli přijít do našich mrazáků. Protože, a to nám bylo po třetím pivu oběma úplně jasné, muškař znamená pstruhař a jako takovému žádný pstruh jen tak neunikne.

Má žena, která měla přijet později, ještě dospávala. Bylo krásné říjnové ráno a já vyrazil do probouzející se přírody. Brodit se nedalo, a protože bylo chladno, měl jsem na sobě takové ty lyžařské sněhule, aby mne nezábly nohy. Přes všechny ty svetry jsem si oblékl mou milovanou vestu po babičce. Nahoře proštepovanou do kára, uvnitř s králičí kožišinou. Teplounká a šikovná vestička s vypálenou žehličkou na zádech. Jak se ta vypálenina na ta záda dostala, jestli babička tu žehličku po dědovi hodila před tím, než ji zapomněla položenou na vestě, nebo až potom, kdy tam vznikl černý flek, jsem se vlastně nikdy dozvědět nesměl.

Přísně vědecky vzato, ona mi zachránila život. Ne ta žehlička, ale má babička, protože mi tu vestu odkázala. Obhlížel jsem situaci a měl navázáno na sucho. Někde o kousek dál začaly sbírat ryby a vypadalo to opravdu na pstruhy. Srdce mi začalo bušit rychleji a cítil jsem tlak, který se nahromadil někde v hrudi a stoupal mi až do hrdla. Bedlivě jsem sledoval, kde se tvoří kroužky a kterou pozici musím zaujmout, abych mohl přesně nahodit. S takovými bezvýznamnými maličkostmi, kam šlapu a co je pode mnou, jsem neměl čas se zabývat. Až do chvíle, kdy spleť z větví a kořenů pode mnou, kterou jsem považoval za pevný břeh, povolila a já spadl do vody.

Pode mnou mne sněhule stahovaly ke dnu a nade mnou se stahovaly mraky osudu, neboť jsem se začal topit. Křičet o pomoc nemělo význam, nikde ani živáčka. Za to však začala působit rozepnutá babiččina vesta, která se jako padák rozprostřela na vodě a udržovala mne nad hladinou. Začal jsem plavat ke vzdálenějšímu břehu, protože tam, kde jsem spadl, se nedalo vylézt z vody.

Někdy děláme věci, pro které se těžko nalezne vysvětlení, a to i v situacích nejošemetnějších. Mou pravou ruku jsem držel nataženou nad vodou. Třímal jsem v ní prut, aby se nenamočil. Budiž, zřejmě patřím k těm vytrénovaným atletům, kteří dokáží ve stavu ohrožení, stahováni promočenými sněhulemi ke dnu, plavat pomocí pouze jedné ruky.

Vylezl jsem na břeh a strhal ze sebe ty mokré věci. Jen tak v podvlékačkách jsem běžel takových 500 metrů přes louku a vyhýbal se přitom kravincům, do kterých jsem naboso nechtěl šlápnout. Zaplať pánbůh mne nikdo neviděl, musel jsem vypadat jako blázen, který polonahý trénuje slalom v běhu. Doběhl jsem k autu, nastartoval a jel domů.

Doma jsem se nejdříve osprchoval studenou vodou, abych se nenastydl. Přišel jsem do ložnice a hledal suché věci na převlečení. Manželka se probudila a spatřila nahatého chlapa ve své ložnici, jak prohledává komodu. Myslela si, že se někdo vloupal a v komodě hledá cennosti. Viděla to tak tuhle na Primě. Nejdřív začala ječet a pak, když jsem na ni promluvil, hlasitě se smát. Ano prosím, ona se smála. Já se málem utopím a ona se směje!

Nasnídali jsme se a jeli zpět, tentokrát společně, k mému známému na ryby. Mezitím vysvitlo sluníčko a bylo nádherně. Můj známý dojil někde u stavení kozy a my byli sami u vody. Z vděčnosti, že mne doprovází, jsem mou ženu začal zasvěcovat do umění muškaření. Ukazoval a trénoval s ní nahazování, vykládal o muškách, hmyzech, chování ryb a vůbec, byl jsem tím nejpozornějším, nejlepším a nejšťastnějším mužským, jakého by si mohla kdy přát. Druhého takového by nenašla na celém širokém světě. A jaká byla v tu chvíli ona? Ani se neptejte... Někdy pak kývla, že všemu rozuměla a já si šel po svých a začal se konečně zabývat mým rybařením. Po nějaké té chvilce jsem si vzpomněl, že mám sebou doprovod a ohlédl se po mé ženě.

Vyřešila to po svém. To nahazování, stálé osvobozování mušek někde z křoví, vytahovaní, navíjení a odvíjení šňůry bylo asi příliš mnoho akce. Někde na břehu našla staré lehátko, do kterého si sedla a užívala si slunečného počasí při čtení časopisů. Její prut jsem neviděl, tak jsem se přestal zajímat, co se děje mimo mé zorné pole. Tahal jsem samé mrňouse, sem tam skutečně i nějakého toho pstruha tak do těch nejvýš třiceti centimetrů, spíš pod, a co mi šlo na nervy, téměř pokaždé, když jsem vytahoval šňůru nad hladinu, pověsil se mi na jednu z mušek malý okoun. Takový ten prcek, kterých v každém rybníku najdete zřejmě stovky.

Chtěl jsem si dát cigaretu a šálek kávy. Odložil jsem náčiní a vydal se směrem k mé ženě. Jenže ona tam nebyla. I to staré, potrhané a ošoupané lehátko bylo pryč. Rozhlédl jsem se, nebyla nikde kolem. Běžel jsem k místu, kde jsem ji naposledy viděl, jak si čte a spatřil tu hrůzu. Plavala čubičkou v té ledové vodě a snažila se dostat se ke břehu. Chtěl jsem pomoci, musel jsem pomoci, jenomže jsem si všiml toho prutu. Ano, prutu zachyceného o rákosí, z jehož navijáku se svižně odvíjela šňůra. Zareagoval jsem tak, jak se od pravého muškaře očekává. Zasekl jsem pstruha, přes brzdu ho unavil a zdolal a ten pstruh měl krásných – kde se tam vzal, netušil ani můj známý – opakuji, měl krásných 46 centimetrů. Měřeno od ocasu k tlamě. Byla to nádhera a byl jsem na sebe patřičně hrdý, i když ho vlastně chytla má žena.

Ona totiž, a to jsem se dozvěděl až mnohem později, skutečně někam nahodila a jak byla zvyklá z doby, kdy jsem ještě kaprařil, že se dlouho nic neděje, šňůru jednou ovinula okolo nohy a zabořila se do čtení. Jenže muškou na hladině zřejmě pohyboval vítr, nebo slabý proud, který přeci jen vznikl působením pramene a odtoku na louku a dodal jí ten potřebný pohyb, který vyprovokoval kapitálního pstruha, aby zabral.

Do vody ji nestáhl ten pstruh, to nebyla žádná velryba. Ale jak se nahnula, aby odvinula tu škrtící šňůru z nohy, ztratila rovnováhu a přepadla i s lehátkem do vody. Hned na to, jakmile byl pstruh šťastně na břehu, jsem bez váhání a neprodleně pomohl mé ženě a hrdinsky, nedbajíc ohrožení vlastního života a zdraví, z vody.

Nechci tady opakovat, co jsem si po mé záchranné akci musel poslechnout a je až s podivem, jaký slovník tato něžná stvoření ovládají a kam na ty výrazy chodí. Že prý ten pitomý pstruh mi byl důležitější než ona a tak dále. Snad to nemusím dál rozvádět, pánové si to dovedou jistě představit, co se na nás, chudáky zachránce tonoucích, může všechno sesypat.

Za ten měsíc, co na mne nepromluvila ani slovo, jsem se naučil prát prádlo a žehlit košile a stal se ze mne i dost dobrý kuchař. Dokonce dnes už vím, ve kterém regálu se u Hypernovy v Hradci nachází těstoviny a kde je čaj a kde maggi a které hotovky se dají konzumovat i tehdy, když je připálíte na plotně, a že se mám u těch paštik v konzervách taky občas podívat na dobu trvanlivosti. S nafouklým břichem se spí hrozně blbě.

A pokud žehlila ona, tak jsem se pokaždé někam vytratil. Ony ty žehličky dneska jsou už tak lehké, že s nimi dokáže s jistotou trefit i tzv. něžné stvoření, které jste vy, trouba jeden, učil házet a mířit přitom na předsevzatý cíl. Takže takové jsou asi ony, ty ženy, a to zřejmě všechny, jak tvrdí pan Mozart: vy se topíte a ona se směje. Ona se topí a je to na rozvod. Nebo přinejmenším na vážnou otravu žaludku.