Čas od času si zajdu na kávu nebo skleničku vína do mé oblíbené hospůdky. Kde jinde mám vypravovat své historky. Přece nemohu přijít domů bez jediné ryby v podpaží a vykládat rodině u večerního stolu, jak jsem si dneska zachytal. V hospodě taky občas potkám některého toho kolegu rybáře a poslechnu si nějakou tu příhodu, kdy pak dlouho musím hloubat nad tím, zda byla pravdivá, nebo ne. Slyšel jsem jich hodně, i já sám jsem si jich několik vymyslel. Již mne téměř žádná nepřekvapí. Až na tuhle: jednou se tam k večeru objevil starší, přívětivý chlápek v letech a jak se později mělo ukázat, důchodce, který si přivydělával v nedalekém továrním objektu jako noční hlídač. Slovo dalo slovo a samozřejmě jsem se musel dozvědět, že je rybář. Měli jsme si o čem povídat až do chvíle, než se, posilněn silnou kávou a vybaven pamlsky pro svého čtyřnohého kamaráda, musel vydat do služby. Jednoho večera přišel dříve než obvykle a bylo očividné, že ho něco tíží na duši.

„Tohle budu vypravovat jen vám, protože jste taky rybář a budete vědět, o čem mluvím,“ začal svou historku. Podíval jsem se mu do očí, byly modré a hluboké a nevypadaly na to, že jsou to oči lháře. Měl pevný a přímý pohled upřímného a charakterního člověka. Ne jako ti prášilové, kterým přestanete důvěřovat už proto, že se kosým pohledem dívají mimo vás někam do strany, kde se vůbec nenacházíte.

„Já jsem dříve také muškařil. Teď jsem toho musel nechat, protože, no víte to, stáří, začalo mne bolet rameno. Ale léta jsem byl zaníceným muškařem,“ pokračoval ve svém vyprávění.

„Chodívali jsme na ryby s kamarádem Otou. Jak to tak bývá, strávili jsme každou volnou chvíli u vody a v zimě vázali mušky. Na muškaření miluji i tu skutečnost, že se nejedná o pouhopouhou docházku k vodě, nýbrž i to, že se musíte zabývat všemi okolnostmi, které k tomuto druhu sportu patří. Jen tak se usídlit na břehu, vybalit nádobíčko, nakrmit, nahodit a pak hodiny čumět na splávek, nebo na policajta, to je něco pro bobkaře. Tím jsem se stal nyní já, ale jen přinucením, protože tu pravou ruku nezvednu. Helejte se,“ a předvedl pokus o vzpažení pravou rukou, který se nevyvedl. Asi arthritis, pomyslel jsem si. Tak skončíme všichni, buďto tohle, nebo revma.

„Jednou jsme se na začátku sezóny doslechli o říčce Cele (jméno v zájmu vaší bezpečnosti od naslouchajícího autora změněno), kde se měly vyskytovat spousty pstruhů a lipanů. Neznali jsme toto povodí, a tak jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat v civilu, jak se věci mají. Věříte na reinkarnaci?“ přerušil sám sebe, pro mne úplně bezdůvodně.

„No dobrá, nemusíme hned filozofovat, ale poslouchejte dál. Cele začínala jako potok někde v horách jako rychle, přes peřeje a velké balvany mezi roklemi tekoucí potok. Možná, že se tam vyskytovaly ryby, ale nedalo se ani brodit, ani se částečně dostat k vodě přes vysoký porost a neschůdný terén. Několikrát jsme navštívili prostřední část, chodili se dívat, kde se tvoří slibné tůňky, kde se voda zastavuje a vrací se ve víru zpět, zapamatovali si mělká místa, kde se voda perlila přes oblázky. Byla to určitě ta místa, která pstruzi vyhledávali v parných dnech, protože se tam nacházelo víc kyslíku, než v téměř stojaté vodě.

Při našich četných návštěvách jsme samozřejmě nemohli zabránit tomu, abychom nenarazili na místní. Dva z nich jsme potkali na jednom úseku, který na první pohled sliboval bohaté úlovky. Ptali jsme se na ryby. Místním moc do řeči nebylo, tvrdili, že tam žádné ryby nejsou. Jeden z nich to dával za vinu masařům z Prahy, kteří všechno vychytali, ten druhý zase tvrdil, že velká voda z loňského roku všechny ryby odplavila. Ale jeden pstruh tam má být. Byl mnohokrát spatřen, ale nikdo ho nikdy nechytil. Domácí rybáři se mezi sebou dohodli, že ho nechají na pokoji. Jeden z našich nových známých tvrdil, že má 45 cm, ten druhý ho přesvědčoval o tom, že to bude určitě přes padesát.

Oni hovořili o tom pstruhovi s takovou úctou, že nám to připadalo, jako kdyby věřili tomu, že do této ryby byl převtělen sám Svatý Václav, který se usadil v jejich říčce, aby si tam cpal břicho chrostíky a jepicemi a tloustl k velké radosti všech místních obyvatel.

,Takže na Vánoce mu zapalujete svíčky a zpíváte mu koledy?´ nezdržel se Ota pronést jedovatou připomínku. Pstruh sem, pstruh tam, rozhodli jsme se, že si tam příště pojedeme zachytat.

Ten den jsme byli kolem půl šesté ráno u vody, kde jsme viděli mnoho malých stínů, většinou to byli proudníci, kteří si občas za hlasitého mlaskání sebrali něco z hladiny. Takový byl i náš výtěžek, samí prckové do 15 cm. Proudníci a nic než proudníci. V duchu jsem se s říčkou Cele rozloučil, když Ota na mne začal něco gestikulovat. Chtěl mi dát najevo, že ho viděl! Toho fámami opředeného pstruha, který se mihl kolem něj a vyzval ho k souboji. Ota neváhal, převázal mušku a vydal se ho hledat. Naposledy jsem Otu zahlédl v zátočině, kde se opatrně pokoušel našlapovat na dno, protože byl tak hluboko ve vodě, že jeho broďáky už nestačily.

Dal jsem si kávu z termosky a pozoroval přírodu. Po zasloužené přestávce jsem chytal dál. Sem tam podměrečný pstruh, proudníci, jeden lipan z kategorie pubertálních dorostenců. Ota se vrátil, až když byla taková tma, že jsme na hodinkách nepoznali, jak je pozdě. Samozřejmě se mne v autě ptal, zda pojedeme zítra znovu sem na Cele. Nechtělo se mi, vyprávěl jsem o mých neuspokojivých úlovcích.

,Ale já ho musím dostat,´ nechal se slyšet. ,Neblázni, člověče, nech ho být, stejně ho nechytíš,´ snažil jsem se rozmluvit mu ten nápad.

Ale Ota si nedal říct. Od této chvíle s ním nebylo pořízení, jezdil do podzimu jen na Cele a nikam jinam. Dokonce začal vázat všelijaké fantastické mušky, jen aby dostal svého vyzyvatele a protivníka. Přestal na sebe dbát, neholil se, téměř nejedl, rodina se od něj odvrátila, děti přestaly mít tátu a vnuci dědu. Mobil přestal brát, nanejvýš mi poslal SMS, že jede na Cele, zda pojedu s ním. Catch or die – chyť nebo zemři, jinou možnost nechtěl připustit.

Naposledy jsem ho viděl, když mne přijel navštívit, aby mi ukázal další mušky, kterými chtěl vyzrát nad tím velkým pstruhem. Týden na to v lokálních novinách a na internetu se neobjevil jako obvykle žádný mrtvý cyklista, ale následující lakonické sdělení: Na břehu říčky Cele u obce Lhota nad Celou se našla mrtvola utopeného 59letého muže, podle oblečení soudě, zřejmě rybáře. Vyšetřující policista nařídil soudní pitvu, která prokázala, že muž zemřel na infarkt s velkou jistotou ještě před tím, než spadl do řeky." To je pravda, na tuto zprávu jsem si mohl vzpomenout i já. Četl jsem ji opravdu na internetu.

„Po jeho pohřbu jsem si zajel podívat se na místo, kde měl spadnout do vody,“ pokračoval Otův bývalý přítel a dopil svou kávu. „Náhoda tomu chtěla, že jsem znovu potkal oba naše staré známé, kteří mi vypravovali, že jejich velikán již není sám, ale že byli spatřeni dva velcí pstruzi, jak spolu rejdí sem a tam ve vodách Cele. Navíc prý mládežníci z obce našli v rákosí muškařský prut s utrženým návazcem.“

Můj společník se na chvíli odmlčel a pak dodal: „No tak já abych zase šel... Víte, oni se někdy dějí věci, kterým my nerozumíme jenom proto, že si nedokážeme vysvětlit jejich příčinu.“