Povídání o švýcarské řece Sense v kantonu Fribourg. Řece, která si vás určitě podmaní svým uchvatným kaňonem v Sense Gaben a hlavně svými parmami.
Především Kalte a Warme Sense patří krásné horské říčky s křišťálově čistou vodou a rychlým spádem. Jelikož průtok nebyl nijak velký, spíše se dalo mluvit o zapadlé vodě, rozhodl jsem se zkusit štěstí trochu níže za soutokem u města Plaffeinen, kde řeka teče krásným kaňonem. Byl nádherný slunný den a na hromadné líhnutí to nevypadalo. Tak jako na Sarine i tady jsem čekal převážně pstruhy a zároveň doufal v nějakého lipana. Dlouhé a hluboké tůně povzbuzovaly mé představy o půlmetrových velikánech.
Začal jsem na svého osvědčeného jiga s růžovým bobešem na přívěsu. Prošel jsem první tři tůně a o rybu jsem nezavadil. a nejen to ani jsem žádnou nezahlédl. Už se mi začaly hlavou prohánět myšlenky typu první letošní nula. Říkal jsem si ale, že dole po proudu to bude lepší. Řeka je obecně velmi nepřístupná a tak jsem předpokládal, že čím níže po proudu tím méně rybářů a pochopitelně tím více ryb. Míjím jednoho bobkaře, který ve vetší tůni "koupe" svůj splávek a návazec s červem a pomalu se brodím napříč řekou.
U skály vidím pořádně hlubokou tůni s vracákem a tuším, že snad konečně zavadím o rybu. Jak tak scanuji svými polarizačkami dno, konečně spatřuji rybí tělo asi v dvoumetrové hloubce jak si proplouvá přilepené ke dnu. Může mít tak kolem 30 cm a říkám si, že to vypadá nejspíš na lipana. Přivazuji ještě jednoho olivového bobeše, aby se návazec dostal až na úplné dno . Asi deset minut marně zkouším štěstí a pak náhle se návazec zastavuje. Je tam. Jsem překvapený celkem velkým vzdorem. Po krátkém přetahování dostávám rybu k podběráku a k mému druhému překvapení nepodebírám lipana ale parmu. Jsem velmi potěšen, možná víc, než kdybych zdolal zmiňovaného lipana. Následuje fotka a vracím rybu zpět do živlu.
Obcházím padlý strom a najednou vidím stříbrné záblesky těsně nade dnem v proudu. Za chvíli sjíždí asi 5 parem do klidnější vody a tak mám dost času si je pěkně prohlédnout. Největší z nich může mít tak 60 cm. Po chvíli se opět vydávají do proudné vody. To je pro mne signál, abych si zabrodil a zkusil štěstí. Bohužel následujících asi 30 minut jsem jim předkládal svého bobeše asi stokrát a neměl jsem ani záběr. Začínám být skeptický a říkám si, že určitě něco dělám špatně. První co mne napadá je výměna mouchy. Vzpomněl jsem si na jeden článek z francouzského muškařského časopisu, kde popisovali jak chytat parmy na řece Ain (o ní Vám také napíšu pár řádek). Tam popisovali jako nejúspěšnější mušku zlatohlavou nymfu, tělo z tlustého měděného drátku a zajíce. Štěty z rezavého kohouta. Náhodou jsem asi tři takové měl v krabičce. Navázal jsem si ji na konec návazce a zvolil jinou taktiku. Nechal jsem si splavat přes proud a nechal na rozhraní proudu a tišiny. V tu chvíli jsem uviděl jasný záběr a navazec se dal do pohybu. Rychle jsem přisekl. Měl jsem na okamžik pocit jako kdybych tahal z vody kus polena. Pak ale nastal úžasný souboj s rybou. Nebyly to prudké výpady jako u pstruha, ale souvislý tah směrem do proudu. Několikrát jsem musel povolit šňůru. Asi po sedmi minutách bylo dobojováno. Podebírám parmu něco mezi 50ti a 60ti centimetry. Mohutné tělo, které jednou rukou sotva obejmu . Opravdu nádherná ryba.
Ten den jsem už žádnou jinou parmu nechytil. Několik jsem jich zahlédl, ale Svatý Petr asi usoudil, že denní kvóta parem je pro mne vyčerpána. Poslal mi návdavkem ještě dva malé potočáky a den byl u konce. Při cestě zpátky k autu jsem potkal dva místní rybáře se třpytkou, slovo dalo slovo a zabředli jsme do hezkého rozhovoru o Sense a o jiných švýcarských řekách.
Možná si asi vzpomínáte na loňské (2005) zprávy o povodních ve Švýcarsku a Sense byla jednou z nejpostiženějších řek. Koryto se na mnohých místech změnilo a pstruhů výrazně ubylo. Ve srovnání se začátkem sezóny klesly úlovky možná na čtvrtinu. 
Příště Vám přiblížím malou říčku Jogne, ve které není o pstruhy nouze.
