Zase jedna historka z rybářské latiny? Ať již nikdy nic nechytím, jestli nemluvím pravdu:

Minulý čtvrtek jsem si jen tak rybařil na mušku na jednom krásném přírodním jezeře. Žádná komerční voda, zde jsou vysazováni pstruzi jen občas. Přesto jich je tam dost. Stál jsem po pás ve vodě, a protože jsem občas nepozorný a nedbalý, zachytil jsem při nahazování o louku za sebou.

Útržek čerstvé, svěže zelené trávy, nad kterou by každému býložravci poskočilo srdce radostí, zůstal viset pevně na háčku a dopadl s plesknutím na vodu.

Začal jsem šňůru ryche stahovat k sobě. Přesně v tom okamžiku, kdy se mi podařilo ten nezdařený hod vyzvednout téměř úplně z vody - nevím, nemohu si vzpomenout, zda se cípek listu ještě nedotýkal hladiny - skočil po této zelené návnadě siven. Vypadal pěkně naštvaně. Jako by se na mne zlobil, co si to vůbec dovoluji, házet trávu do jeho vody. Na okamžik se mi zjevilo jeho do červena nádherně zbarvené břicho a ploutve.

Špička prutu se prohnula pod jeho vahou, on se ponořil zpátky do vody a já instinktivně zasekl šňůrou. To už má každý muškař tak nějak v krvi. Po chvíli boje ve formě rejdění, vyskakování z vody, pokusech o útěk a třepání hlavy, zbavit se toho pichlavého, co tam z té trávy trčelo, se nechal podběrákem vytáhnout na břeh. Opatrně jsem ho odháčkoval, naměřil od ocasu k hlavě hrdých 33 cm a opatrně ho zase ponořil do vody.

A jak si to tak pádil ode mne pryč, stačil jsem ještě zahlédnout, že mu z tlamičky vyčuhuje něco zeleného. Připomínalo mi to ve statečném zápase ukořistěnou trofej.

Věřte nebo nevěřte, ale co takhle místo mušek, nymf, streamerů a já nevím čeho všeho ještě, vázat trsy trávy, abychom konečně vyzráli na ty siveny vegetariány?