Většina mladých mužů touží po dívce, která by byla stejně starostlivá a uměla tak dobře vařit jako jejich babička, aby si ji po tom, co se do ní až po uši zamilovali, mohli vzít za ženu. Bohužel se však častěji stává, že najdou spíš takovou, která chlastá a kouří jako jejich dědeček.

Samotného Pavla postihla ta mírnější varianta, neboť jeho žena Vlasta byla jen pastózní akademičkou se sklonem k alkoholismu a vyvíjela se celkem obdivuhodným tempem tak, aby se co nejdříve zařadila do jiné kategorie žen, kterými víceméně opovrhoval.

Totiž všichni tlouštíci, které Pavel včetně Vlasty znal, měli převislé břicho a byli beznadějně líní. Přičemž se vyznačovali převážnou neochotou samostatně se něčím zabývat a stále čekali na to, že někdo jiný za ně bude rozhodovat a vyřeší tak jejich problémy. Ty problémy si sami nezavinili, vždy to byla nějaká vnější okolnost, nebo jiná osoba, která je dostala do bryndy, z níž nebylo úniku.

Pokud byste se zeptali Pavla na jeho názor, tak by vám řekl, že i ona sama se svou postavou nebyla zrovna nejšťastnější, ale… A nyní by následovaly různorodé důvody, proč se právě to její břicho nezadržitelně rozrůstalo do šířky a kolem boků se jí tvořil plavecký záchranný kruh. Alespoň by se bez cizího zapříčinění sama neutopila.

Ani její šestnáctiletý syn, kterého Pavel dostal do vínku, když se brali, a který se vůbec nenamáhal se to naučit. Neměl na to mezi čuměním na televizi a neustálým spaním čas. Na nějakou sportovní činnost nebo jakékoliv tělesné zatížení prý již byl moc starý, proto raději trávil spoustu času v koupelně, pro Pavlův vkus na mladého muže až příliš mnoho. S tím účinkem, že mladej na sebe plácal tolik značkové kosmetiky, až celý byt zaváněl, jako kdyby se právě vrátil z návštěvy tureckého bordelu se servisem ne pro pány, ale výlučně pro ty nejnáročnější dámy.

Byla sobota a Pavel byl rybařit na své řece, kterou tvořily úseky mělké vody se dnem plným oblázků a peřejemi točícími se kolem velkých balvanů. Sem tam se objevil jez anebo splav, pod kterým se vířila voda v nespoutaných kruzích.

Pod takovým vírem ho v jedné v hluboké tůni spatřil poprvé. Z jedné strany vysoké skály, z druhé strany stromy a keře. Pavel hleděl přes své polaroidní brýle do hradby za zpěněnou vodou, kde se nacházel potočák určitě ke čtyřiceti centimetrům. Ve společnosti jiného, mnohem menšího pstruha. Pavlovi se ho nepodařilo ulovit ani při své třetí návštěvě, pstruh tam však na něho pokaždé čekal. Stejně tak i dnes.

Pavel se musel rozhodnout, kterou návnadou na něj má políčit. Snad rudořitkou? Tehdy, a to bylo před několika dny, když ho spatřil poprvé, ryby z hladiny nic nesbíraly. Zato však viděl západ slunce, který by nedávali ani na Nově. Pavel však musel vyřešit další problém, a to ve způsobu, jak ho vytáhnout z vody.

Vlastně nešlo jen o to rybu chytit, ale důležité se mu jevilo, jak ji bezpečně dostat do podběráku. Nenechat ji zranit při boji na prutu, když už se zaseknutá snaží uniknout, rejdí do všech stran, nebo se opře do proudu. Pavlovi šlo i o to svého pstruha nejen nezranit, ale také mu nezpůsobit bolest. Měl sice háčky bez protihrotu, ale o to větší tady pak byla možnost, že ho ztratí. Vlevo rostly přímo z mělčiny v řece dvě vrby, vpravo, směrem po proudu, byly tři velké balvany. Pokud pstruh za nimi zůstane na šňůře viset, Pavel bude muset přeříznout návazec.

Jak se bude chovat ryba, která má mozek velikosti hrášku, v souboji s jedincem, který je mnohem inteligentnější, zato však jedná s daleko menší intuicí? Kdo se však opovažuje tvrdit, že ryba necítí bolest? Protože je němá a nevydává zvuky, které bolest signalizují, jako jiná zvířata?

Pokud Pavel bude nahazovat po proudu, nezůstane pak viset na dně? Proti proudu pstruha znovu vyplaší, to si byl jist, protože musel obejít obě vrby, a tak ho pstruh zase spatří, než bude mít šanci rozmáchnout se. Pavel se zarazil, když zjistil, že víc uvažuje, než aby rybařil. Ale proč rybaříme my, tiší blázni, s muškařským vybavením? Abychom naplnili mrazáky, nebo nasytili rodinu? Asi těžko. Určitě nás pohání neopakovatelnost zážitku. Vzpomínka na ten nejkrásnější okamžik. Žije v nás a zanechá hlubokou stopu, ze které pak dlouho těžíme. Nebo je to pokora před přírodou, před živou bytostí? Nebo samotná vzpomínka na pokoru? Zřejmě pak nezbývá nic, co bychom si ještě mohli víc přát.

Pavel udělal něco neočekávaného. Nic nepřevazoval, nikam nenahazoval. Sešel o dva kroky níž po proudu, posadil se na jeden z balvanů, kterých se před chvílí tolik obával, a s nohama spuštěnýma v broďákách do vody si zapálil cigaretu. Uvědomil si, že by bylo možné ho soudit za to, že uvažuje nad neznámým pstruhem s větším zanícením, než nad svým bližním. Vlasty syn snad potřebuje pomoc a Pavel je k němu příliš kritický. Málo tolerantní, jak mu vyhoudá jeho pastózní žena.

Není to tak dávno, co se Pavel snažil vzbudit v něm aspoň nějaký zájem a chtěl ho vzít s sebou na ryby. Byla to chyba, že mu vypravoval o chrostících? O tom, že existuje 7 000 druhů tohoto hmyzu a z toho jich na 300 druhů žije ve střední Evropě? S rozpětím křídel od 3,5 do 40 mm? Pavel by ještě vypravoval o tom, že larva chrostíka žije ve vodě a tvoří si z úlomků rákosí a malých kaménků toulec, kdyby se mladej po několikátém opakovaném zívání uprostřed jeho výkladu nezvedl a se slovy: „Já jdu spát,“ se neodebral do koupelny. To asi nebyl ten správný začátek, pomyslel si Pavel. Víc ho k tomu nenapadlo.

Tři koule a vyhazov z gymnázia. Ve druhém ročníku. Jeho vlastní tatínek to zařídil bez něj a přihlásil ho na střední ekonomickou školu, za což se mu syn zavděčil kritikou, že ho znovu táhne na dovolenou do Chorvatska, kde už přeci dvakrát byli. K tomu tématu Pavla také nic nenapadlo.

Pavel se zvedl z kamene, vymnul oheň z cigarety do vody a vajgla zastrčil do kapsy u vesty. Měl bych se mu víc věnovat, pomyslel si. Mezitím ryby začaly sbírat hmyz přímo z hladiny. Pavel tedy navázal suchého chrostíka a nahodil asi dvacet centimetrů nad pstruha proti proudu a poněkud do strany. Následoval útok a záběr, ještě než muška stačila dopadnout na hladinu. Pavla zamrazilo v zádech, bylo to jako kdyby mu do prutu uhodil duch. Přesto všechno však zasekl včas. Pstruh nejdřív vyrazil dva, tři metry proti proudu, pak sjel za jeden z balvanů, kde Pavel tak dlouho rozjímal. Pavel ho následoval.

Převinul šňůru a nechal působit brzdu. Měl dvanáctku návazec, nechtěl ho ztratit. Několikrát uklouzl, ale pokaždé nabyl ztracenou rovnováhu. Moc šancí pstruh neměl, snad jen rovně po proudu a pak do další tůně, kam ho Pavel také mohl následovat.

Souboj skončil po několika minutách. Pavel si stáhl ze zad podběrák a nadirigoval si svého pstruha nad něj. Cítil, jak mu bije srdce, když ho nadzvedával z vody, protože tak velkého pstruha ve volně tekoucí řece ještě neměl. Duháky na komerčních vodách nepočítal.

„Snad tě ještě někdy navštívím bez prutu a podívám se, jak se ti vede, až zapomeneš tento zážitek a znovu se vrátíš do své tůňky, kde je tvoje doma,“ rozloučil se s ním.
Pavel pro tento den svou rybářskou seanci ukončil, krásnější to už nemohlo být. Opojení z dokonalosti tohoto okamžiku prolínalo jeho duši a vytvářelo vzpomínku na stav, kterému říkáme, možná neprávem, štěstí. Snad to není správné, jak se chovám ke svým blízkým doma, pomyslel si ještě pod dojmem toho, co právě prožil a co nedovedl blíže popsat.

Na cestě k řece zahlédl nápis „Pstruzi Boltice“ a šipku do nejbližší vísky. Tam se na zpáteční cestě stavil a koupil tři duháky u selky, kterou hlídal velký vlčák. Zřejmě se nejspíš jednalo více o vítacího než hlídacího psa, protože když na něj Pavel promluvil, pes se k němu začal lísat a šel za ním po celou dobu, než přešel celý dvůr ke vchodu do domu, kde musel zazvonit.

Pavel se vrátil domů. Vybalil všechny tři pstruhy z igelitky a dal je do dřezu. Z obýváku mžikalo světlo televize. Vešel dovnitř a políbil svou ženu, která se rozvalovala na pohovce, nohy přikryté pod dekou, a sledovala jeden z diskuzních pořadů na ČT 2.

Vrátil se do kuchyně a vzpomínal na svou řeku. Do ledničky dal chladit dvě láhve Veltlínského zeleného, na stůl položil čerstvý ubrus, aby mladej měl kam bryndat, a do stojanu dal svíčky. Pstruhy vyvrhnul a omyl je pod tekoucí vodou. Utrhl tři stejně velké pláty alobalu, na každý z nich položil jednoho pstruha osušeného kuchyňským papírem. Každého z nich polil z obou stran i zevnitř šťávou z citronu. Posolil, opepřil je a přidal bazalku a šalvěj. Obložil je a do břicha dal na kroužky nakrájené cibule a namačkaný česnek spolu s petržílkou kudrnkou. Na závěr na takto připravené pstruhy položil na tenké plátky nakrájené máslo. Každého pstruha zabalil zvlášť do alobalu a převinul ještě jedním pruhem, aby byli neprodyšně uzavření a dal je do mezitím na 200 stupňů rozehřáté trouby.

Za 25 minut, kdy byli pstruzi hotoví, je opatrně vyndal z alobalu a naservíroval je na podélné talíře. Pstruhy přelil vzniklou omáčkou, nakrájel bagetu, rozlil víno do skleniček a vydal se do obyváku. Vlasta už spala. Z rohu místnosti mžikala televize na její vyvalené břicho. Chrápala z napolo otevřených úst. Pavel ji na okamžik pozoroval, podíval se na nedopitou láhev Vavřince na stolku u pohovky a citoval své vlastní verše z doby mladistvého poblouznění: „Jsi jako poupě růže rozvinuté v dlani. Ty to víš, má krásko, že do…“ dál si nechtěl vzpomenout, pohled na hroudu rozvaleného sádla zřejmě jeho múzu s konečnou platností odehnal.

Přesto ji vzbudil.
„Udělal jsem dobrou večeři,“ pohladil ji po ramenu. Vzápětí šel do dětského pokoje, kde mladej ležel u televize a sledoval z kazety Star Wars III.
„Udělal jsem dobrou večeři,“ oznámil i jemu.
„A co to má být?“ zeptal mladej.
„Pstruh v alobalu,“ odpověděl Pavel.
„Pstruh v alobalu? Rybu zrovna nemusím,“ a zesílil zvuk u televize.
To je pravda, mladý pán nejí všechno, pomyslel si Pavel. Pravdou bylo, že synáček byl velmi vybíravý a většinou se vyvářelo jiné jídlo pro něj, než to, co bylo na stole pro Vlastu a Pavla.
„Ten prospekt, cos mi nechal na stole, co s tím?“ pokračoval mladej.
„Podíval ses na to? Mohl by sis přivydělat nějakou tu korunu,“ vysvětlil mu Pavel.
„To mám jako roznášet prospekty? Jako za pár šupů, jó?“ a mladej protáhl to jó s takovým důrazem, že se o jeho úmyslu skončit toto téma nedalo pochybovat.
„A co takhle dělat v Kvasinách výkonného ředitele do Škodovky? Kvalifikaci bys na to měl – již jsi absolvoval dva měsíce střední ekonomické a ještě jsi nedostal padáka,“ zamumlal mezi zuby Pavel.

Pavel neměl chuť diskutovat dál. Ve dveřích a na odchodu ještě dodal: „Mohl bys být na čerstvém vzduchu a aspoň bys začal zíval teprve po deváté večer a ne už o půl páté odpoledne.“

Jeho babička, moudrá to žena, obdařila Pavla sem tam i nějakou tou životní moudrostí. „Vždy něco dobrého pro něco zlého“, říkávala.
„Tak jsem se aspoň seznámil s šestnáctiletým starcem, jinak bych neměl tu čest,“ dodal ke své útěše.

V obýváku to přestalo mžikat. Pavel se nevzdal a vešel ještě jednou. Vlasta zívala, až vznikl dojem, že z toho omdlí a padne na záda. Vydávala přitom zvuky, Pavlovi to připomínalo chrochtání a znovu si vzpomněl na jedno známé domácí zvířátko.
„Já si jdu lehnout,“ prohlásila a odebrala se do koupelny.
To zase vypadá na den k zahození, pomyslel Pavel. Pak neváhal ani na okamžik a vrátil se zpátky do kuchyně, kde vytáhl ze špajzky svou starou igelitku, ve které donesl ty koupené pstruhy domů a vyklopil do nich z talířů všechna tři prostřená jídla. Veltlínské znovu zazátkoval a dal zpět do ledničky. Svíčky sfouknul. Svlékl své rybářské kalhoty a natáhl na sebe džíny. Na cestě do hospody hodil igelitku se pstruhy do popelnice.

Mezitím nastala letní noc s oblohou plnou hvězd a hospodských zahrádek plných hostů. Ještě předtím, než zavolal své kolegyni Haně z mobilu, že přišel čas na dávno domluvený šálek kávy, si objednal chalupářský guláš s rohlíkem a jednoho velkého gambáče.