Tohle nebyla ranní mlha nebo mléko, ale prádelna. Z obrovského kotle, kde se snad vyvářelo prádlo, stoupaly obrovské chuchvalce páry, převalovaly se, byly nadzvedávány vzdušnými proudy, vytlačovány do strany, aby se na jiném místě zase vracely na hladinu. Občas se mezi nimi protrhlo okno, dostatečně velké na to, aby dovolilo dohlédnout na protější břeh jezera a stráň se stromy nad ním. Ty nádherné barvy listí, jak je na nich podzim vytvořil, se mlhou nechaly rozmazat do podivné šedi, smíšené se špinavou modří.

Koňakový čas, pomyslel si Jarda, když převazoval mušku. Koňak, garsonku a milenku a ne tady vlhnout a čekat, až člověku začne bujit mech za ušima. Stejně neberou.

Manželka odjela autobusem na nějaké divadelní představení do Prahy a jeho nenapadlo nic lepšího, než jet na chatu rybařit. Nikdo tady nebyl. Ani Standa nebo Vláďa, se kterými by si večer mohl dát pivo. Všichni připravili svá obydlí na přezimování a žádný z nich se neukázal. Celá osada nabízela smutný obraz malebně přestavěných kolib se zabarikádovanými dveřmi a okny.

Zaslechl motor od auta, které namáhavě zdolávalo nerovnosti terénní cesty. Zároveň viděl bílého Formana, jak se škrabal přes hrboly a výmoly prošpikované ostrými kameny. Taky by zdejší obec tu cestu mohla udělat, napadlo Jardu. Pravdou bylo, že mnoho chatařů mělo ve zdejší osadě stálé bydliště, a tak přibývalo dostatek peněz z daní do obecní pokladny.

Někde o podstatný kus dál, možná za převisem pokrytým stromy, se auto zastavilo. Jarda nahazoval svou muškařinu dál. Nyní zkoušel strýmry, v tomhle kotli na prádlo by na mušku stejně žádný záběr nespatřil.
„Tak co, berou?“ slyšel za sebou cizí hlas. Otočil se a spatřil muže ve středních letech, který tuto pro všechny rybáře nejpitomější otázku položil.
„Jó, berou, ale roha,“ zabručel Jarda a dal si záležet, aby v jeho odpovědi znělo co nejméně zdvořilosti. To mi ještě scházelo. Tahleta mlha a pak nějaký trouba, který tady bude z nudy opruzovat.
„Viděli jsme Vás z auta, když jsme jeli kolem. Mne muškařina vždycky fascinovala. Musí to být nádhera. Já bych to nezvládal,“ nově příchozí zřejmě neuměl číst myšlenky.

Jarda začal svého strýmra stahovat agresivněji. Šňůra se z ničehož nic napnula. Jarda zasekl a bez dlouhých cavyků vytáhl první rybu dne. Nic moc, ale okoun kolem dvaceti pěti centimetrů.
„To je úžasné!“ zvolal Jardův fanda. „Jak jste to udělal?“ zněla další z jeho pitomých otázek.
„Jednoduše, pane. Navázal jsem strýmra, nahodil a okoun si to vzal. Chcete ho?“ Jarda si naivně myslel, že ten druhý si vezme vylovenou rybu a z vděčnosti zmizí někam do mlhy, odkud také přišel.
„No, víte, já nevím, pane. Mimochodem, já jsem Honza. Jak k tomu přijdu…“
„Já jsem Jarda,“ zabručel tento. „Vemte si ho, já ryby neberu, ale okouni tady nemají co hledat. Je to pstruhovka,“ snažil se Jarda přerušit jeho žvanění.
„Jeden okoun je málo, vlastně lepší by bylo mít dva…“ a zatímco Jarda poněkud vztekle nahazoval znovu, pokračoval dál: „Já jsem tu s manželkou. Udělala si papíry a dnes poprvé chytá na kapry.“
Z dálky se ozvalo srdceryvné volání: „Pomoooc!“ Honza se pootočil směrem za převis.
„To bude ta moje. Má určitě něco na udici a neví, jak to vytáhnout z vody.“

Mezitím se mlha zvedala, trhliny se zvětšovaly a mezi nimi vykukovalo příjemné sluníčko.
“Tak jí běžte poradit“ navrhl Jarda, stále ještě se nevzdával naděje, že se Honzy zbaví.
„Víte, já jsem učitel. A ona je na mne stále vysazená, že ji poučuji, nebo že s ní jednám jako s některým ze svých žáků.“

Jarda vytáhl toho druhého okouna. Další volání o pomoc přerušilo jeho úvahy o tom, že Honza opravdu jako učitel vypadal a tak se i choval. Jako jeden z těch, které ráno někam postavíte a pokud jim večer neřeknete: „Ty tam, Ty můžeš jít taky,“ tak ho tam ráno zase najdete. Asi jeden z těch nepostradatelných pedagogů, co učí děti dělat kotrmelce, myslel si Jarda dál a posledního volání, které už jako „Pomoc“ neznělo, si také nevšímal.

„A co děláte vy, Jardo,“ ptal se ho Honza.
Jarda zavrčel: „Elektrotechniku. Přenášení vln na dálku, nebo tak nějak. Dlouhé povídání.“
„Ne, ne, to mi stačí. Ale vraťme se k muškařině. Taky bych to rád zkusil…“ pokračoval Honza, přes zoufalou snahu Jardy někde se v duchu dovolat Boží pomoci, aby to žvanění přestalo.
„Víte, nejdříve si udělala papíry má žena. Pak to zkusím já. Asi budu ale muškařit,“ pokračoval Honza.

Zase to „Víte…“ zaznělo Jardovi v uších. Znovu převázal, tentokrát nasucho. Měl několik záběrů, ale nestačil zaseknout, protože záběry přišly okamžitě po nahození a on nestačil včas napnout šňůru.

Honzovi to neušlo, přesto pokračoval ve svém zvoleném tématu: „Děti nemůžeme mít, tak bych jí rád udělal radost, když ji to baví.“
Jarda se pozastavil i nad tím, že Honza mluvil o své ženě ve třetí osobě, jako kdyby to byla nějaká vzdálená příbuzná, která to má zapotřebí, aby ji takovej učitelskej, jak ho pro sebe Jarda nazval, vedl a podporoval.

Honza toho nenechal. „Já se Vám musím přiznat, že čekám, jestli s tím nepřestane. Co potom s tou drahou výbavou. Dali jsme za ni celých čtrnáct tisíc a pokud ji to přestane bavit, pak bude stát ve sklepě někde v koutě čtrnáct táců. Ha,ha,ha…“ pokusil se o vtip.
„Kéž by si ho sám satanáš i s jeho drahou výbavou…“ zvedl Jarda oči k nebi, a sice hodně vysoko. Někam tam, odkud takováto přání bývají plněna. Mimo pokřiku nad jeho hlavou kroužících kání se žádné další ozvěny nedočkal. Avšak mezitím, co si tak pěkně povídali, a když na protějším břehu jezera celá stráň začala zářit v milionech nejpestřejších barev, se za převisem, zakrytým stromy, dělo něco jiného.

Radim a Tonda měli za sebou již třetí chatu, když ji na cestě ke kapličce objevili. Dlouho civěli na její záda a museli ji obejít poněkud stranou, aby zahlédli oblé tvary ňader a boky, které jasně svědčily o tom, že tam na břehu na rybářské stoličce nesedí žádný bobkař v důchodu, ale žena s vlasy zasunutými pod rybářský klobouk.

Nemuseli toho mnoho napovídat. Stačilo se na sebe podívat a věděli, jak dál. Začal ten silnější a zkušenější, kterým byl Tonda. Vysloužil si uznání i u jiných jemu podobných, protože byl několikrát na vyučenou v kriminále a měl pověst brutálníka, který se před ničím nezastaví. Chyběly mu tři prsty na levé ruce. Přišel o ně, když na jednom Fordu kradli hliníkové disky a přitom mu na ruku spadla karoserie. Právě v tom okamžiku, když sundával kolo. Ty prsty sice zabalil pečlivě do novin, ale než se společně se svým jiným kumpánem dostali do nemocnice, všechno odumřelo tak, že mu místo ukazováčku, prostředníku a prsteníku zbyly jen tři pahýly. Tu ránu si nejdřív počůral a pak ji poléval vodkou, kterou měl stále v láhvi u sebe. Bolest brzo také nevnímal, než dorazili do nemocnice, protekl celý obsah láhve jeho hrdlem. V ústech mu chyběl přední tesák, ten ztratil v hospodské rvačce Pod kaštanem, kde se často pral a kde hospodský pro žádnou rvačku nevolal policii, protože nechtěl přijít o licenci.

Radim popadl ženu zezadu v podpaží jako při chvatu juda, kdy ji dlaněmi obejmul zátylek a převrátil ji ze stoličky na záda. Tonda jí začal stahovat kalhoty. To bylo první volání o pomoc.
„Zavři té krávě hubu, vole!“ Zavrčel Tonda na Radima.
“To nejde, vole, jak ji mám držet, vole,“ odporoval Radim.

Tonda jí začal cpát její vlastní kalhotky do pusy a zmocnil se jí s brutalitou, která mu byla vlastní. To bylo druhé volání o pomoc, které žvatlající Honza také nevnímal. Poslední výkřik následoval, když se jí zmocnil Radim. Ona spatřila jeho neumyté, zamaštěné, potem a mastnotou slepené vlasy, od nikotinu zažloutlé zuby a uhráky v několikadenním strnisku na tvářích. Než si ji surově obrátil na břicho, aby se mu nabídla jiná možnost, kam do ní vniknout, se jí na okamžik podařilo zbavit se kalhotek v ústech. Její poslední výkřik však vyzněl také do prázdna. Radim ji polenem z hromady, kterou měl po ruce, praštil do hlavy a ona ztratila vědomí.

Za ním se vynořil nic netušící Honza s oběma okouny od Jardy v ruce. Tonda následoval intuitivně pohled Radima a rychle se zvedl. Tím samým, čím praštil ji, přetáhl přes hlavu Honzu.
„Tys je oba zabil, vole!“ zařval Radim. „Podívej, vždyť ona je mrtvá! Co budeme dělat!“ začal bědovat.
„Nic, natáhni si kalhoty a pojď mi pomoct, vole,“ nařídil Tonda.

Ta žena vypadala jako když spí, jen Honza měl krvavý šrám na hlavě. Tonda ho omyl vodou z jezera. „A co s autem?“ zeptal se Radim, protože začal tušit, že Tonda vše vyřeší po svém.
„No a co, byli na rybách a oba se utopili. Sebevražda, nebo tak. Nikdo nás nenajde.“ Na to, jak byl primitivní, dovedl v podobných okamžicích chladnokrevně uvažovat.
„Dělej, hni sebou, musíme ještě udělat tu kapličku,“ poháněl Radima Tonda. „Teď máme auto, můžeme všechno naložit.“
Radim však odporoval: „To dývídýčko nám přinese nejmíň šestnáct stovek, vole, to bude pro dnešek stačit!“
Ale Tonda nedal: „Máme čas, vole, je po sezóně, nikdo nepřijde.“

Zvedli po sobě obě bezvládná těla a hodili je do vody. Nikdo je neviděl, tady se mlha začala zvedat až později a Jardu za převisem nespatřili.

Ten se po další půlhodině rozloučil s rybami a vrátil se po pěší cestě ke své chatě. Někdo se do ní vloupal. Letos již podruhé. Jako vloni, jako předloni, vlastně jako každý rok, od kdy stavení zdědil a přestavěl na chalupu. Zjištění tohoto faktu mu kupodivu vyloudilo jen nepatrný úsměv na tváři. A když navíc zjistil, že jeho úplně nový DVD přehrávač také zmizel, nalil si spokojeně do skleničky Jima Beama, sedl si a zapálil cigaretu. Vyjmul svou Nokii z pouzdra a vytočil šestimístné číslo. Popíjel svou whisku a užíval si pohodové samoty, nerušené žádnými užvaněnci.

Možná, že mezitím uplynulo tak deset minut. Možná o něco víc nebo také míň než na hasičárně v Pardubicích houkala siréna poplach. Daniel Pýcha, jeden z členů hasičského sboru, si přisedl do rozjíždějícího se náklaďáku.
„Co tady děláš, dneska nemáš službu a seš v civilu,“ obořil se na něj velitel zásahu.
„Jedu se podívat. Nemám co na práci, stará je s dětmi u tchýně v Heřmaňáku. Teď mě musíš vyhodit z jedoucího auta,“ odpověděl Daniel a zůstal sedět.

Na spojnici okresky z Králíků na jedenáctku stál bílý Forman, který hořel vysokými plameny. Hasiči uhasili oheň a policie začala odklánět provoz. Z vraku vytáhli jedno mrtvé tělo. Jiného, těžce zraněného muže s popáleninami odvezla sanitka do Fakultní nemocnice v Hradci. Vše nasvědčovalo tomu, že se auto vznítilo přičiněním technické závady. Kolem auta a uvnitř byly sice nalezeny ohořelé zbytky elektroniky jako hi-fi věže, televizory, autoradio, mobily a podobné předměty, ale nikdo, dokonce ani policie, která byla znovu volána k další bouračce, tomu nevěnovala obzvláštní pozornost. Ani zbytkům od Jardova dědečka vyřezávané Panenky Marie a dvou andělů z kapličky.

Ctižádostivý Daniel, který vedle svého povolání ještě dálkově studoval elektrotechnickou vysokou, měl dostatek času na to, aby si všechno mohl v klidu prohlédnout. Musel si zamazat svůj civil, aby z auta vytáhl zbytky od požáru téměř zničeného DVD přehrávače. Na něj se doma v klidu podívám podrobněji, to vypadá, že s tímhle krámem někdo musel pěkně manipulovat, pomyslel si a nenápadně ukryl přehrávač v hasičském náklaďáku, aby ho nikdo neosočoval, že zatajuje nějaké důkazy. Jeho zkušenosti soudního znalce, kterým také byl, mu říkaly, že takovou zkázu nemohl způsobit pouhý požár, ale nejspíš výbuch.