U Tillmanových se všechno vyřizovalo na chodníku. Dennodenně. Rodinné hádky, různé dohady s oběma dětmi, mimochodem dva kluci v tom nejrozkošnějším věku, a všemu vládla paní Tillmanová svou hlasitostí. Řvala na všechno a na všechny a do toho štěkal pes, který to dokonce několikrát zvládl, že byl hlasitější, než samotná paní domu. Při těchto běžných domluvách každý z účastníků chodil zpět do domu a zase ven brankou, vždy podle toho, ve kterém okamžiku a na koho se právě v odvíjející se hádce nasral. Takže k tomu všeobecnému pokřiku a štěkotu psa přibylo třískání domovními dveřmi a venkovní brankou, která to snad už dlouho nevydrží.

Takto se nechat budit každé ráno již před šestou hodinou bylo i pro Ondru přespříliš. V létě, kdy se nedalo spát při zavřeném okně, obvolával všechny své kamarády, zda by mu nesehnali nějakou bouchačku, aby mohl paní Tillmanové ustřelit palici, nebo aspoň zastřelit toho zmršeného psa.

V zimě parkoval pan Tillman se svým jeepem pod okny Ondrova obydlí. Každé ráno vstal, v županu nastartoval motor a šel snídat. Mezitím, co v Ondrově bytě byl smrad jako v garáži a vzduch, který by se dal krájet, se pan Tillman v klidu nasnídal a oblékl. Jeep byl vyhřátý na tu správnou provozní teplotu.

Samotnému Ondrovi se dostalo té nesprávné výchovy. Jeho rodiče ho vedli k tomu, že má brát ohledy na okolí, nikoho neobtěžovat, všechny sousedy a známé zdravit první, nechat ženu nebo staršího člověka projít jako prvního od Ondry přidrženými dveřmi, v autobusu nebo trolejbusu nechat sednout starší osobu, lidem se vyhýbat z cesty a do nikoho nevrážet a při nákupu se netlačit těm druhým na záda, jako to dělají ty ostatní frontové bojovnice a důchodci, kterých je všude plno právě tehdy, kdy ti ostatní, kteří smějí vydělávat na jejich důchod, mají tu trošku času na nákup nebo vyřizování běžných věcí jako je návštěva banky nebo úřadu.

Ondra bydlel na druhé straně ulice a byl donucen nechat se informovat o běžném chodu domácnosti u Tillmanů, i když o to obzvláště nestál. Takto se ale mohl dozvědět, že pan Tillman chodí pytlačit na muškařský revír nedaleké řeky. Jenže samotný Ondra nebyl ten správný český rybář jak se patří. Papíry měl a výlučně muškařil, přičemž chytal jen bez protihrotu, metodou chyť a pusť. Měl rád přírodu, proto neházel odpadky po lese nebo na břeh řek a třídil odpad.

Pan Tillman se se svou pytlačinou netajil. Nač kupovat rybářský lístek, když v řekách stejně žádné ryby nejsou a když bydlíme v malém městečku, kde každý zná každého, potažmo tedy i porybného a kdy jeden druhému neublíží, nebo by jeden druhého neudal. Nežijeme již za komančů, máme svobodu a každý si přeci může dělat co chce. S odvoláním na fakt, že jeho táta již pytlačil stejně tak jako táta jeho táty i jeho pradědeček. A pokud by místní organizace měla snad mít tolik drzosti vyměnit porybného, tak mu halt při kontrole rozbijeme hubu, on už se srovná. K tomu přibývalo chatařů, kteří si také museli zapytlačit. Se stejným přístupem jako pan Tillman. Ale chataře si místní udrželi tak nějak ještě na uzdě. Byla to řeka Tillmanů a jim podobných, ne těch přivandrovalců z Prahy.

Tento víkend se Ondra snažil domluvit na nedělní společnou rybařinu. V sobotu byly závody a porybný se trenérovi svěřil, že předtím bylo vysazeno na 600 duháků a po závodech se zase smělo chytat. Ondrovi do toho však přišlo něco jiného.

Zazvonil telefon. Ondra napolo ležel na zemi, proto si aparát přitáhl šňůrou k sobě. Byla to bejvalka.
“Co teď děláte?“ bez úvodu, nebo pozdravení, jako obvykle.
„Právě jsme sepsali petici na Český rybářský svaz k povolení odstřelu kormoránů na českých řekách. Kormorán (Phalacrocorax carbo) je evropský vodní pták,“ pokračoval Ondra. „Existují tři podskupiny…“
Bejvalka ho přerušila: „Nevykládej mi zas takové voloviny. Je tam Bára?“
„Je tady. Chceš mluvit s mamčou, vrabčáku?“ zeptal se své pětileté dcery, která mu ležela naproti na podlaze.
„Nee, teď ne, teď si hrajeme,“ byla její odpověď.
Bejvalka vřískala do telefonu dál: „Nebyli jste v sobotu zase jezdit na ponících? Já jsem jí to zakázala. Minule spadla. Vyřiď jí, že dostane na zadek, když s tebou půjde na poníky! A ty ji už nikdy nedostaneš!“
„Byli jsme v sobotu na ponících, vrabčáku?“ zeptal se Ondra.
„Já nevím, jsi na tahu, házej dál, tati,“ pokračovala Bára.
„Vidíš, nebyli,“ sdělil Ondra své bývalé ženě a praštil telefonem.

„Mám tě ráda, tati. Co je kormorán?“
„Vodní pták, vrabčáku. Je chráněný a žere ryby z řek.“
„Zatancujeme si?“
„A na co chceš tancovat? Zase na Beethovena nebo na „I am, I said“, vrabčáku?“
„Tu romanci? Né, to druhý.“

Ondra vyhledal cédéčko s Neil Diamondem. Z kazeťáku zaznělo:
I am, I said, to no one there.
And no one heard at all,
Not even the chair.
I am, I cried.
I am, said I.
And I am lost,
And I can´t even say why,
Leavin´ me lonely still!*

Oba tancovali.
„Půjdeme zase rybařit, tati?“ zeptala se Bára.
„Vždyť víš, že ti to máma zakázala,“ namítl Ondra.
„Ty jsi přeci chtěl jít rybařit s Alešem. Nevěděl jsi, že tenhle víkend přijdu.“
A pak: „Ty neumíš tancovat, tati.“
„Oblíkni se, pojedeme.“
Bára odskákala na jedné noze do ložnice pro věci na oblečení. Vrátila se: „Emil mne bil.“
„Za co?“
„Rozbila jsem v kuchyni skleničku. On za mnou přišel a dal mi pohlavek.“
„Tak vyřiď Emilovi, že pokud tě bude ještě jednou bít, tak ho zastřelím.“
„Tys říkal, že chceš střílet kormorány, tati. Emila taky?“
„Toho taktéž. A paní Tillmanovou,“ domyslel Ondra, ale nahlas řekl. „Máš tvůj prut?“
A když se k ní sehnul, aby jí zapnul bundu, Bára vzala jeho tvář do dlaní a řekla: „Ty seš už starej, tati.“
„Kdo to říkal?“ zeptal se Ondra.
„Máš vrásky. Babička Stáňa to říkala,“ a seběhla těch několik schodů na ulici.
„A kde máš gumáky, vrabčáku? Mámě nic neřekneš?“
„Že chceš postřílet ty kormorány, tati? Tak už pojď!“
Hrabala se v kufru auta a vytáhla své holínky.
„Nesmíš si zase namočit punčochy. Jinak tě máma už nikdy ke mě nepřiveze.“

Bára se nechala připoutat do dětské sedačky a Ondra se rozjel.
„Tati, budeš zase řezat zatáčky? A houpat autem?“
„Dnes ne, vrabčáku. Na silnici je spousta policajtů.“
„Jééé, tati, já chci psa! Koupíš mi takového psa, tati?“ Bára málem vypadla ze zavřeného auta, jak se otáčela po ženě, která vedla na okraji silnice velikého huňáče na vodítku.
To by ještě scházelo, pomyslel Ondra a pak v duchu dodal: “Nejvýš vám daruji psa paní Tillmanové, ať má Emil radost.“

U řeky bylo rušno. Uprostřed proudu stál jeden z mladých místních, který s poněkud zastaralým prutem lovil na krátkou nymfu. Několik metrů po proudu stáli v tandemu dva muškaři, také místní, kteří zarputile bičovali vodu. Než se Ondra převlékl, prošel kolem nich jiný rybář, který měnil stanoviště.

Ondra ho pozdravil.
„Tak taky na to?“ navázal konverzaci rybář. Vypadal jako vodník, měl na sobě jen zelené věci. Ondra ho neznal. Porybný to asi vyprávěl nejméně stu lidem. Vzal dcera za ruku a oba sešli po břehu kousek po proudu.
Ondra vstoupil do vody a pravil k malé: „Nejdříve si přečteme místní noviny.“
„Co to děláš, tati?“
„Podívej, ten kámen nám řekne, na jaký hmyz dnes budou ryby brát,“ a obrátil jeden z kamenů ze dna. „Vidíš, tady, to jsou larvy komárů.“
„A ty máš sebou komáry? A proč ještě nemáš doma nějakou paní? Máma říkala, že by každá od tebe zase utekla, protože jenom chodíš na ryby, tati.“
„Podívej a tady jsou larvy pošvatek,“
„A kde jsou larvy kormoránů? Ty jsou taky pod kamenem? A když by každá paní od tebe utekla, proč si nekoupíš psa, tati?“
„Chceš taky chytat?“
„Ne, já se na tebe budu dívat. Mám tě ráda, tati.“

Ondra zabrodil. V tůňce pod převislými stromy zahlédl, že se něco děje. Řádili tam pstruzi. Nahodil po proudu, okamžik počkal, napnul svou intermediate šňůru a ponořil špičku prutu do vody. Než začal pomalu stahovat k sobě, měl záběr. Zasekl a začal souboj. Ryba neví, že na druhém konci prutu je purista, který ji zase pustí. Rybář nemá co ztratit, ryba jen svůj život.

„Ty máš rybu, tati,“ ozvala se Bára.
„Ten už je pěkně velkej,“ ozvalo se za jeho zády.
Otočil se, oba místní nebyli daleko.
„Vy ho pouštíte, pane?“
„Samozřejmě. K večeři budou špagety,“ odvětil Ondra.
„Já chci chytat taky!“ naléhala Bára.
„Tak pojď, já tě přenesu na druhý břeh, tam máme klid.“ Ondra si sedl na břeh s nohama ve vodě a Bára se mu vyšplhala na ramena.

Ondra se vydal napříč řekou, Bára měla hroznou srandu z toho, zakrývat mu oči.
„My se utopíme, já nic nevidím,“ naléhal Ondra.
Bára se mu chytla za krk, že nemohl dýchat. Kopala holínkou do vody a vřískala radostí. Zase bude mokrá, blesklo Ondrovi hlavou.

Z porostu na břehu se ozval nepříjemný hlas: „Zavřete té holce hubu, plaší mi ryby.“
Na stoličce seděl skrčený rybář schovaný za větvemi. Právě vytáhl pstruha. Ondra sledoval, jak ho dal do vezíru a na háček postupně navlíkal tři bílé červy.
„To je pstruhovka, tady nesmíte lovit na červy, pane,“ namítl Ondra.
„Máš ňákej problém? Co je ti potom, na co chytám, vole.“
Nebyl to Tillman, ten chodil až večer nebo v noci. Tohoto člověka Ondra ještě neznal.

Nahodil pro Báru dětský prut a navnadil pro ni chlebem. Třeba bude mít štěstí a chytí malou plotičku. Posadil se na břeh a zapálil si cigaretu. Zazvonil mobil. Byl to Emil:
„Jitka si s tebou neví rady, že si nedáš říct s Bárou. Vy jste na rybách? Nezakázala ti to? Zase spadneš do vody,“
Ondra odpověděl: „A co je tobě do toho? Starej se o své věci.“
„Hele, máš tady dopis od pojišťovny, že jsi nezaplatil pojistku na auto.“
„Ty rozděláváš mou poštu?“
„Jestli sem přijde soudní exekutor kvůli tvejm dluhům, tak ti rozbiju hubu.“
„Všechno je zaplacené. Nemohu za to, že ještě nevymazali mou starou adresu.“
Ondra ten hovor vymáčknul.
„K sakru, byl jsem snad ženatý s tímhle pitomcem taky, nebo co?“
Chvíli přemýšlel, než zavolal Alešovi. Vlastně ho Emil přivedl na jiný nápad.

Pozdě večer, kdy si Báru už dávno odvezla bejvalka, přijel Aleš a Jirka, další zřejmě života neschopní jedinci, kteří tak jako Ondra zdvořile pozdravili, když přišli do obchodu nebo do hospody, používali slovíčka prosím a děkuji. K smutnému faktu, že se jim nepodařilo obstarat bouchačku na postřílení rodiny a psa Tillmanových, zastávali navíc stejné názory při rybaření a zacházení s životním prostředím jako on.

Nasedli do Jirkova auta, to tu nikdo neznal. Nejprve vyjeli úplně opačným směrem a vrátili se obloukem k řece. Všichni tři byli tmavě oblečení. Vybavili se sprejem a pro všechny případy i jednou baseballovou pálkou. Těsně před tím, než se dostali do blízkosti břehu, zastavili. Vypnuli světla a zakryli poznávací značky. Byla jasná noc, na vodě se zrcadlil měsíc a s ním celý vesmír s padajícími hvězdami. Občas jim nad hlavou přeletěla neslyšně sova, v dálce zakřičel ze spaní nějaký pták. O kus dál slyšeli chrastění v roští, možná to byl divočák, jak se přesouval ke kukuřičnému poli. Nad sebou měli klenbu z větví letitých stromů. Vzrušením sotva popadali dech.

Znovu nasedli a kousek popojeli, zbytek došli pěšky. Ten neznámý pytlák tam ještě byl. Ondra a Aleš se skryli v křoví, oslovil ho Jirka.
„Dobrý večer, pane. Máte papíry? Ukažte mi je, rád bych viděl vaši povolenku,“ oslovil ho zdvořile Jirka.
„Co je ti potom, seš snad porybnej?“
„Tak nějak. Kolik ryb máte tam v tom vezíru, pane?“
„Hele odprejskni, vole,“ zařval neznámý rybář a vytáhl nůž.

Než ho mohl použít, sbalil pytláka zezadu dokonalým chvatem Aleš. Všichni tři se na něj vrhli a hodili ho do vody. Vezír rozvázali, pstruhy vypustili a zlámali oba pruty a podběrák přes koleno. Jeden pstruh už nežil, toho si vzal Ondra a zakopal ho do země.

Po lesní cestě dojeli k místu, kde seděl Tillman. Také ho hodili do vody a pruty rozlámali. Všech sedm osvobozených pstruhů se rozprsklo ve vodě, jako když je vystřelí z praku.

Dojeli opačným směrem k Alešovu autu, přeházeli do něj věci, dovezli Jirkovo auto před Ondrův dům a Ondrovým autem zajeli do hospody. Přejížděli přes most a zahlédli starý známý měsíc, jak se společně s vesmírem a padajícími hvězdami zrcadlí na hladině jejich řeky. Ta jim připadala tak nějak čistější a spokojenější.
„The moon just went behind a cloud. To hide its face and cry,“ zazněl Ondrovi verš, tentokrát od Boba Dylana, na duši.

Dovnitř nevešli všichni tři najednou. Nejdřív Jirka s Alešem a později Ondra. Číša David je uvítal třemi fernety.
„Dnes mám narozeniny, pánové,“ sdělil.
„To vypadá na taxíka,“ odpověděl Ondra a otočil rundu.
„My máme také co oslavovat,“ dodal.

* Žiji, řekl jsem, ale nikdo tu nebyl. A nikdo to neslyšel, ani ta židle. Žiji, křičel jsem, žiji! A připadám si tak ztracený, a nemohu říci, proč. A tak jsem stále ještě osamělý.