Mladého českého podnikatele poznáte podle toho, že má vyholenou lebku, několikadenní strniště na tvářích, bez svých zlatých řetězů na krku se neobejde ani při páření, jezdí s jeepem nebo jiným drahým fárem jako je Audina nebo BMW X5 a oslovuje se se svými kolegy navzájem „vole“. Chodí do posilovny, jezdí na dovolenou do Chorvatska a na lyže do Rakous a může se pochlubit jednou nebo několika milenkami. To se tak patří, protože si aspoň má po partičce ricochetu nebo návštěvě u kosmetičky s těmi ostatními volevole o čem popovídat. Otázkou zbývá, jak se tento druh jaksi rozmnožuje, neboť většinou je rozvedený anebo svobodný a pokud nežije sám, tak s nějakou tou družkou. Ta byla svobodná matka nebo rozvedená s dítětem, které si pořídila s nepovedenou nebo zkrachovalou existencí.

Mladý, dynamický a úspěšný, říká se. Nebo také mladý, dynamický a úplatný, tvrdí naopak závistivci, kterým jejich snaha vystačila akorát tak na Peugeota 206 nebo na Fabii a na jejichž seznamovací inzeráty se žádná blondýna, která by se přeci jenom raději svezla v té Audině, neozvala.

Majitel několika second hand obchodů LH-Shop v Liberci a okolí Lubor Hofman zadávat nebo číst seznamovací inzeráty neměl zapotřebí, neboť trávil mnohem víc času v posilovně než všichni ostatní a své oběti si vybíral například mezi spolucvičícími ženami nebo mezi servírkami prvotřídních restaurací, kam zacházel s přáteli na nějaké to exoticky působící jídlo, nebo mezi prodavačkami butiků a obchodů se sportovními potřebami, kde nakupoval své oblečení, včetně šusťákových souprav, téměř vždy působící o fous dráž než šusťákové soupravy obyvatel paneláků.

Vešla sekretářka. „Pan magistr je volný, běžte prosím dál,“ řekla a přidržela mu dveře do advokátní kanceláře.
První věc, které si Lubor všiml, byl zarámovaný obrázek různých mušek na stěně. Byla to kolorovaná perokresba s názvem „American Bass and Trout Flies C. 1920“. Vedle obrázku visel starý muškařský prut ze štípaného bambusu s navijákem a provléknutou šňůrou.
Advokát pozoroval Luborův pohled a vysvětloval: „Ten prut je ještě po tátovi, s ním jsme společně chytali pstruhy na Ohři. Ale to už je dávno pryč,“ dodal s povzdechem.
„Já jsem také rybář. Víc než na mušku třpytkuju. Ale tady jsou řeky vychytány. Proto jezdím na jaře a pak ještě na podzim na Ebro nebo na Pád na sumce. Nebo si odskočím na Kanáry, lovit baraccudas.“
„Já se k rybaření téměř nedostanu. Nemám čas. Ale co pro vás mohu udělat, pane...“ a letmo se podíval do svých poznámek na stole: „…pane Hofmane?“
Lubor se nad vším zamyslel a vybavil se mu celý sled událostí, který byl důvodem jeho návštěvy. Vedle prachobyčejného balení pohledných děvčat, které mu šlo tak nějak samo od sebe, bylo rybaření skutečně jeho jedinou vášní, a tak se z něho při vyprávění kamarádům u konzumace prvotřídních cizojazyčně znějících pokrmů bezpochybně stal i prvotřídní rybář. Ale jen během toho vyprávění, neboť Lubor se samozřejmě nezmínil o své zkušenost při rybaření na Mykonosu, kde se nevěnoval jen rybaření, ale i své manželce, bývalé prodavačce Simoně.

Jenomže být ženatý s mladou, velice atraktivní brunetou s úchvatnou postavou a dokonale rovnýma nohama je jedna věc, ale vzít ji na dovolenou na řecký ostrov v Kykladách, kde se to teplouši a lesbami jenom hemží, je věc druhá.
„Půjdeš dnes zase rybařit?“ ptala se ho ráno u snídaně Simona.
„Rád bych. A co budeš dělat ty?“ optal se na oplátku.
„Já? Já půjdu surfovat a pak se budu opalovat. Moc času mi nezbývá, abych ještě nachytala nějaký ten bronz.“
Lubor zamáčkl cigaretu v popelníku a ne bez stopy rozmrzelosti si pro sebe zabručel: „To víš, surfovat, aby se zase kolem tebe motali v houfu všichni ti Řekové. Navlékneš na sebe ty nejmenší plavky…“ dál se Lubor nepokoušel o to, aby si srovnal své myšlenky v hlavě. Mrzely ho víc jeho neúspěchy při rybaření.

Hotel se nacházel nedaleko hlavního města v jedné ze zátok vytvořených pro fotografy cestovních prospektů. Ohraničoval ji vysoký útes, který zasahoval hluboko do moře. Společně s jeho náhodnými italskými kamarády Luigim a Pasqualem slézali každé dopoledne tyto útesy jako berberské opice známý Uppon Rock Gibraltaru a pokoušeli se třpytkovat. Lezli po skalách, škrabali se po slizkých kamenech, padali do vody, odírali si nohy a lokty a nikde žádný sekavec písečný nebo aspoň ten prachobyčejný mořský okoun. Zato spousta utržených třpytek.

Hned tam, kde končila pláž, byla přímořská taverna, od které se hluboko do moře táhlo staré dřevěné molo. Na jeho konci seděl jeden z těch tmavohnědých mladých Řeků s bambusovým prutem a primitivním splávkem z korku. Házel chleba do vody a při každém nahození měl záběr. Vytáhl tři, čtyři okouny za den a šel domů.

Lubor toho nemohl nechat. Koupil si ten samý bambusový prut a zkoušel to jako Stavros. Všem Řekům říkal Stavros, bylo to jediné řecké jméno, které si byl schopný zapamatovat. Jenomže, jak známo, v moři je silné vlnobití a každé vlnobití je nepřítelem chlebu na háčku. Okouny viděl v hloubce jednoho metru pod sebou, jak se krmili jeho chlebem, ale když mělo dojít na návnadu, byl háček prázdný. Lubor již házel ze vzteku prut do vody, když ho napadlo, že se poslední den dovolené zeptá Stavrose, v čem spočívá jeho tajemství a čím připevňuje svůj chleba na háček.

Toho rána se vynořil za svým kolegou a pozoroval jeho metodu. První věc, čeho si všiml, byl strašný zápach. Že by se Stavros nemyl? Skutečně tomu vše nasvědčovalo. Stará otrhaná košile, černé, zašpiněné kalhoty a mezi dvěma živýma očima nos jako klika od blázince.
„Hi,“ pozdravil Lubor světácky.
„Kalimera,“ odpověděl Stavros, který se tak samozřejmě nejmenoval.
„How do you do?“ navázal Lubor konverzaci. To je blbost, takhle se s ním nedomluvím, pomyslel ještě, neboť Stavros mu to okamžitě svou odpovědí potvrdil:
„Thanks, I am fine, and you?“
„How do you catch fish?“ to bylo od Lubora o poznání lepší.
„Squid,“ odpověděl tento.
„K sakru, co je squid?“ lovil ze své angličtiny Lubor.
Stavros ukázal na tácek z plastiku, kde měl na tenké plátky nakrájenou chobotničku vystavenou tomu nejprudšímu sluníčku. Luborovi to došlo: chléb byl jen návnadou, ta smradlavá chobotnička účinkovala na chlebem nalákané okouny.

Lubor zanevřel téměř na všechno řecké, na moře, okouny, chobotničky a málem i na svou rybařinu. Bambusový prut daroval jednomu děvčátku, které taktéž se zájmem sledovalo Stavrosovo počínání, a šel se do hotelu převléknout. Vracel se na pláž stále ještě naplněn hořkostí z neúspěchu a naštvaný na svou zapomnětlivost, protože na pokoji nechal sandály. Nyní šel bos po rozpáleném písku za Simonou a proklínal sebe a celý svět. Snažil se našlapovat co nejméně, a tak se vlastně vznášel, aby si nespálil chodidla. Všechna tahle snaha byla o to namáhavější, protože celou dobu zatahoval břicho. Chtěl nechat zapůsobit svou atletickou postavu až se setká se svou konkurencí v podobě hloučku několika Stavrosů při vyučování Simony v padání ze surfového prkna tak, aniž by ji nezabil stožár.

Namísto sladkých úspěchů v podobě nadměrných ryb měl kyselo v žaludku z vysoko stojícího slunce, rozpáleného písku a myšlenek na rysy a trhliny v povaze Simony, které se mu automaticky začaly vybavovat pokaždé, když byl na něco nakrknutý. Nebyl si jistý, zda právě ona má ten styl, jaký vyžadovalo jeho společenské postavení a zda není příliš hádavá. Ale v tom se nelišila od jiných žen, se kterými již nějakou tu dovolenou strávil.

Když se takto dovznášel až k moři, všichni ti Stavrosové se už přestali Simoně věnovat. Byla sama s Modroočkem. Nejmenovala se Modroočko, prý jí tak říkali, protože měla velikánské modré oči a dlouhé blonďaté vlasy. Lubor byl odborník spíš na ty nohy, proto nepoznal, zda to byla příroda nebo čpavek. Spíš ho zaujalo, že na sobě měla plavky, které se zdály být ještě titěrnější, než ty Simoniny. Ale to ho napadlo již před několika dny, když zpozoroval, jak se, zatímco on se věnoval věšení třpytek o šutry na mořském dnu, začala kolem Simony točit.

Lubor se posadil do lehátka ve stínu slaměného slunečníku a pozoroval obě ženy, jak dovádějí v moři. Stal se divákem a posléze účastníkem svých nejodvážnějších snů, neboť Simona ho vyzvala, aby s nimi šel do vody. Všichni tři se rozeběhli a vzali vodu útokem. Když už nemohli běžet dál, skočili po hlavě do vln. Nikola, tak se Modroočko jmenovala, se postavila, svůdně si vjela prsty do svých dlouhých vlasů a stáhla je dozadu, aby z nich vytekla voda. Shodila ze sebe vršek plavek, který odmrštila ke břehu. Došlo i na kalhotky a Simona ji následovala ve svlékání. Obě se rozeběhly zpět ke břehu a oblečení hodily na pláž.

Lubor došel za nimi a zahleděl se na tělo Nikoly. Bylo téměř dokonalé, celé snědé a bez jediného chloupku. Otočila se k němu zády a skočila do vln. Bylo to naschvál a jemu bylo očividně jasné, že se mu chtěla ukázat zezadu se všemi skvosty, které mohl pohled na její štíhlé pozadí, vypnuté do oblouku ladného skoku, v tomto sice krátkém, ale pro Luborovu zvídavost dostatečně dlouho trvajícím okamžiku nabídnout.

Ten pomíjivý záblesk pokladu, zahaleného do hlubokého tajemství, zapůsobil tak, jak působit měl. Lubor se musel posadit do vln a čekat, až ho přejde vzrušení a nechat obě ženy, aby společně plavaly daleko do moře. Začal nechtěně srovnávat a zjistil, že Simona je vlastně až příliš hubená. Ale na tom nyní tak nezáleželo. Ty sny, na které si nyní vzpomněl, mu ukazovaly jinou podobu vztahů, jak je ještě neznal. Proč by ne, řekl si sám k sobě a jeho myšlenky splývaly s fantaziemi, představami o splněných přáních a o nekonečné, bezbřehé rozkoši. Proč by neměl dopustit, aby si jeho partnerka našla, vybrala a přivedla nějakou sladkou kočičku a proč by je nenechal, aby se nejdřív spolu pomazlily ony dvě. Rozhodl se, že se dobrovolně postaví do role toho třetího. Dostával téměř závratě z pomyšlení na to, že ho nenechají jen tak stát a že se obě na něj lačně vrhnou poté, co si jedna užije druhé. Každopádně Nikol nevypadala na žádnou stydlivku.

Velmi sebevědomá a jdoucí přímo a bez oklik za svým cílem. Takové ženy mají rády celého chlapa, který ji zalehne a ukáže, kdo je v posteli pánem. Možná, že to má ráda na tvrdo, že se od něj nechá svázat. Byl ochoten podniknout všechno a udělat jí pomyšlení, aby jí dokázal, že skutečný sex neznamená jen hrátky a spoustu planých něžností, ale naopak odvázat se. Přičemž toho intenzivního zážitku, po kterém každá žena touží a který končí absolutním vyvrcholením, se může dočkat jen od skutečného muže. O tom byl stoprocentně přesvědčen.

Slunce stálo již hodně vysoko. Pokaždé, kdy se Lubor do něj podíval, rozplývalo se v něm pozadí Nikoly jako fata morgana v té podobě, jak ho, i když krátce, měl možnost zahlédnout. Snažil se o to, aby si vybavil, do jaké míry její kůže bude chutnat solí. Po krátkém obědě, který oba rychle odbyli, by se rád na pokoji se Simonou pomiloval. Ona ho však, pro něj nečekaně ostře, odmítla s odkazem na večer a on, zcela vyčerpaný, usnul. Když se probudil, nebyla tam.

Mezitím se zhatilo počasí a Luborovi to nedalo, aby se nešel podívat na molo. Ve vzduchu nad ním ještě stále visel zápach z chobotniček. To děvčátko z rána sedělo na konci mola s jeho prutem s primitivním splávkem a vedle sebe mělo ošatku, ve které bylo pět chycených okounů. Zřejmě bylo šikovnější než on. Kupodivu se Lubor po zážitcích na pláži již na svůj rybářský um a ani na nic řeckého včetně Stavrose nezlobil a spokojený se světem a sám se sebou si šel zaběhat. Kde odpoledne Simona byla, si nedělal starosti. Naštěstí pro všechna očekávání zbýval večer v prvotřídní restauraci s humrem a následně pak dlouho nekončící, vše slibující noc. Neptal se jí, ani když se vrátil a převlékal se po sprchování.

Taxík, ve kterém na ně Nikol čekala, se rozjel směrem k hlavnímu městu. Projel s nimi ulicemi se světoznámými, kubismus připomínajícími stavbami, kolem Malých Benátek až k hotelu Kinotos Club. Taxikář jim vzrušeně ukazoval místní atrakci, pelikána Petrose, kráčejícího po přístavní hrázi.

Krása obou žen, které ho doprovázely, uspokojovala jeho ješitnost nad míru. Každá z nich měla ve vlasech květinu, jejíž název sice neznal, ale jejíž přítomnost si vykládal jako znamení, které měl chápat jako výzvu. Konec konců je obě pozval on a pokud by se Nikol nechtěla zúčastnit scénáře, který si on připravil, proč by pro všechno na světě jela dobrovolně s nimi? On sám na sebe oblékl krátké, světlehnědé značkové kapsáče od Bosse, tričko Lacoste a do ruky si vzal pro jistotu svetr z Benettonu. Počítal s tím, že s tak drahým oblečením bude na obě ženy dostatečně působit.

Ne však na číšníka restaurace „La Meduse“, který ho sice velice zdvořile, ale bez dlouhého smlouvání nacpal do erárního saka. Obě ženy ho nechaly stát u dveří a šly zavěšené do sebe dál. Vůbec se nestaraly o to, že Lubor má potíže dorozumět se se svým protějškem.

Poněkud znejistěl, tady se mluvilo francouzsky. Než došel ke stolu, kde mu jiný číšník přidržel židli, začal znovu nabývat sebevědomí a sledoval přímým pohledem Nikol. Všiml si jejího, na něj snad až příliš dlouhého, ale štíhlého nosu a rovného, úzkého obočí. Celému zevnějšku dominovaly dlouhé, rovné a rozpuštěné blonďaté vlasy se svůdným pramenem, který byl načesaný tak, aby obepínal její štíhlý krk jako límec. Jejímu jasnému a sebevědomému výrazu vévodily výrazné, ale určitě smyslné rty.

Než se posadil, Nikol se začala smát. Dala si pravou pěst k ústům, aby smíchu ubrala na hlasitosti. Bylo očividné, že se směje jemu.
„Proč se směješ?“ zeptala se Simona.
„Ne, ne, až později. Ale ty nohy pod tím sakem…“ a smála se dál. Lubor se mimoděk podíval dolů na své chlupaté nohy, které trčely z toho příliš malého saka jako dva kaktusy.
Číšník rozdal jídelníčky a Nikol mu polohlasitě něco řekla, pak se obrátila na Simonu: „Co takhle sherry jako aperitiv?“
„Dám si taky,“ zněla odpověď Simony a Lubor se přidal, protože nechtěl ztratit dekorum.

Přišel majitel restaurace s podnosem plným ryb. „Ryby dne, dámy a pane, prosím, rádi vám je připravíme dle vašeho přání.“
„Ne, zatím děkuji, vše si v klidu rozmyslíme,“ odvětila Nikol a pak pokračovala: „Já si dám nejdříve Crevettes au gousses d´ail jako předkrm a pak uvidím.“
„Dáme si také, co ty na to, drahouši?“
„Neříkej mi drahouši, aspoň ne před lidmi,“ zasyčela na něj Simona.
„Pozor, abyste věděl, co vám přinesou,“ obrátila se Nikol na Lubora. „Jsou to krevety s celými stroužky česneku. Pokud dnes večer ještě něco zamýšlíte,“ dodala obrácená spíš k Simoně a znovu zazněl ten sebejistý smích.
„Co budeme pít? Retsinu?“ optal se Lubor.
Nikolu to znovu pobavilo: „Tady nejste v taverně na pláži, příteli. Tady to je extratřída, Pasquale má dobrý vkus, když vám dal toto doporučení.“

Lubor byl donucen porozhlédnout se. Na stěnách visela zrcadla z Florencie, lampy a stropní osvětlení byly z francouzského křišťálu, jak se později od Nikol dozvěděl. Otočil se od jejich mramorového stolu a pod oblouky odvážné architektury restaurace se mu naskytl úchvatný pohled na zátoku Ornos. Doufejme, že si moje kreditka tenhle pohled může dovolit, pomyslel si, ale nic neřekl. Nikol ovládala a řídila chod událostí. Jídelníček mu nebyl nic platný, byl ve francouzštině, proto jí byl vděčný, že víno objednala ona. Kdyby tak tenhle Stavros ve fraku, který postával v uctivé vzdálenosti od stolu, mluvil aspoň trochu anglicky!

Nikol znalecky pozvedla skleničku proti světlu, lehce s ní zatočila v ruce, přidržela víno pod nosem a krátce nasála jeho bouquet. Pak přiložila skleničku ke rtům, trochu upila a víno pozdržela v ústech. Lubor viděl, že ho pomalu převaluje na jazyku. Vzadu, přesně tam, kde se na jazyku nacházejí chuťové buňky. Spokojeně kývla směrem k číšníkovi, ten se lehce uklonil a začal rozlévat. Celá tato scéna působila dojmem souhry. Souhry mezi Nikol, číšníkem, vínem a předraženou atmosférou restaurace. Všechno dohromady budilo dojem elegance a luxusu, vystupňovaného požitkem z účelu a navíc schopnosti takového okamžiku si užívat všemi smysly. Lubor se nesnažil myslet na to, kolik Euro tato láhev Muscadet odlehčí jeho kreditní kartě.

„Páni, kde ses to naučila?“ vyhrklo ze Simony. Jako prodavačka butiku na Slezském předměstí pila nejčastěji osvědčené víno z krabice a když se chtěla hodně rozšoupnout, koupila láhev Frankovky.
„Já? Ani nevím. Nepřenechávám nic náhodě.“
„Nebo mužům?“ vpadl do hovoru Lubor.
„A proč zrovna mužům? Myslíte si, že žena nemůže rozumět vínu? Okuste ho. Jak chutná vám? Pro mne je tento Muscadet Sevre et Maine z údolí Loiry mírný a líbivý, s téměř ženskou příchutí. Vlastně by byl k ústřicím ještě lepší.“
„A co k rybě?“ pokoušel se zachránit svou reputaci Lubor.
„Právě že k rybě. Víno nesmí přehlušit chuť jemného rybího masa. Snažím se o to, aby každý požitek byl dokonalý. Miluji přepych a krásné duše, co si umí vychutnávat život,“ a jakoby mimoděk, nebo nechtěně, se lehce dotkla tváře Simony hřbetem své ruky.

Číšník přinesl krevety. Nikol se zaklonila, vjela si prsty do vlasů a odhrnula je dozadu. Zase ten pohyb, pomyslel Lubor a vybavila se mu odpolední scéna z koupání v moři.
„Dáme si rybu?“ a obrátila se na číšníka, se kterým se doposud domlouvala plynně francouzsky.
„Připravte nám Loup de mer, prosím. Byl dost velký, to bude pro tři stačit.“
Dohodla se s ním na sauce americaine a přílohách.

Začali předkrmem. Mezitím se restaurace plnila hosty. K vedlejšímu stolu si sedl postarší anglický pár, který půl hodiny diskutoval o tom, zda si mají dát „Fish of the day“, a pak si objednali steak s hranolkami. Lubor mlsně pošilhával po jejich šťavnatém, do růžova vypečeném masu, než se odhodlal šťourat se ve své rybě před sebou.
„Simono, prosím tě, vidličku k puse, ne pusu k vidličce,“ napomenul ji. “Nepředkláněj se!“
Simona se narovnala v zádech a jeho napomenutí mu oplatila pohledem, že by si od něj pes ani kůrku nevzal.
Obrátil se k Nikol: „Chodíte často sama do restaurací, jestli se smím zeptat?“
„Smíte. A co je na tom? Než abych si nechala zkazit požitek z dobrého jídla od nějakého macho, tak raději sama.“
„A co dovolená, také bez muže?“ vyzvídal dál Lubor.
„Ale, ale, nejsme nějak příliš zvědaví?“ dodala na oplátku.
Tak přeci jenom babochlap? blesklo Luborovi hlavou, ale Nikol pokračovala:
„Platí to samé. Chlapů je… Stačí se jen porozhlédnout a vybrat si.“
„Takže sama?“ nedal se Lubor a sykl k Simoně, aby to Nikol neslyšela: „Proboha Simono, na co máš ubrousek. Když se chceš napít, tak si laskavě utři pusu!“
„Osuš si rty ubrouskem, tak by ta věta měla znít,“ opravila ho úsměvem Nikol. „Vy muži jste bezesporu báječně vymyšlený vynález, jen k nim výrobci zapomínají přiložit návod k použití. To tvrdí dokonce jeden věhlasný muž. Návod jsem ještě nenašla. A mimochodem, láska mezi ženami také nemá být k zahození.“
A je to tady, byla z dalších Luborových myšlenek. Noc plná očekávání, jen nic nepokazit. A zatímco uvažoval o tom, zda se všichni tři vejdou do hotelové vany, zasyčel znovu na Simonu: „Nemlaskej!“

Simona se zvedla od stolu a rychle se vzdálila. Bylo vidět, že pláče. Nikol šla za ní. Lubor odstrčil talíř s rozšťouraným mořským vlkem a objednal si Metaxu. Ty krevety a ta troška ryby byly málo jako základ pro tak silné pití. Lubor cítil, jak ho začíná pálit žaludek a ohlédl se závistivě k vedlejšímu stolu. Po steacích Angličanů jako by se zaprášilo.

Nikol se vrátila pro Simoninu kabelku. Lubor ji vzal ze stolu a podržel ji vstříc Nikol.
„Jak galantní,“ neodpustila si poznámku jeho směrem.
„Kdypak přijde? Asi až přestane trucovat, já tady zatím počkám, je o mne velmi dobře postaráno,“ pozvedl skleničku s brandy, aby jí připil.
„Zrovna moc šťastná se s vámi necítí.“
„Jak to, ona vám něco vyzvonila?“
„Právě naopak, ale něco takového si ženy mezi sebou nemusí říkat. Jedna žena je schopná oklamat sto mužů, ale ani jednu ženu. Pozor, to zase tvrdí Murphy, jestli vůbec víte, kdo to je.“

Po půlhodině čekání a další sklence zjistil, že čeká marně. Obě ženy byly pryč. Účet vyrovnán. Zaplatil tedy svou Metaxu a objednal si taxíka.

Simona se celou noc neobjevila. Lubor si sbalil své věci a ráno se nechal odvézt do přístavu. Nepřišla ani k trajektu do Atén. Pokoušel se dovolat se jí z mobilu. Marně. Přišla SMSka, že si za týden přijede pro věci do bytu.

Dva dny po svém příjezdu teď tedy stál v kanceláři u Mgr. Jiřího Dopana, který se ho ještě optal: „Nějaké děti?“
„Žádné.“
„Nó, tak to celou záležitost nad míru usnadňuje. Čili ona se od vás odstěhovala?“
„Ne, ještě si nepřišla pro věci,“ odvětil Lubor.
„Také nevadí,“ pokračoval advokát. „Platí princip rozpadu manželství - pokud spolu nežijete, můžete zažádat o rozvod. Nějaký jiný muž? Znáte ho?“
„Ne, žena,“ zašeptal téměř neslyšitelně Lubor.
Advokát se na něj pozorně podíval s povytaženým obočím: „To také nehraje roli. Doba pokročila, vztahy se mění, pane…“ a znovu následoval letmý pohled do poznámek na stole, „…pane Hofmane.“
„Dnes si musíte připadat jako podivín, pokud žijete a chováte se normálně a bez nějaké zjevné úchylky. bnormalita vládne světem a ženy dobývají pozice…“ svou myšlenku nedokončil, bylo nad jeho síly vyjádřit zmatek, který mu po této informaci zavládl v hlavě. Z rozpaků sejmul otcův muškařský prut ze stěny a napnul šňůru navijákem.

Jak prut věšel zpátky, dodal: „Víte, mně to někdy připadá, že my muži začínáme ztrácet půdu pod nohama. Život je jako panika v hořícím Lady Fitness Studio. Cítíte, jak vám stovky vytrénovaných žen dupou po hlavě?“

Lubor se konečně posadil ke své mezitím již vystydlé kávě, kterou si doposud nestačil osladit. „Po pravdě řečeno, pomalu to tak začínám vnímat podobně,“ odvětil o poznání hlasitěji.